Mnoho zoologických zahrad čelí krizi. Zvířata se jim daří udržovat na živu déle, ale vázne reprodukce a chov mladých generací. Podle některých expertů tak začínají zoo ztrácet původní smysl, jímž byla ochrana ohrožených druhů.
Zoologická zahrada v německém Norimberku přistoupila v červenci loňského roku k neobvyklému opatření a utratila tucet zdravých paviánů. Tento krok, jehož cílem bylo vyřešit problém přeplněnosti zahrady, vyvolal protesty a dostal se do titulků v médiích po celém světě.
Podle švýcarského veterináře Marcuse Clausse však šlo o promyšlené řešení pomalu se rozvíjející krize, které čelí mnoho zoologických zahrad v Severní Americe a v Evropě. Zahrady se sice zlepšují v tom, jak udržet zvířata naživu, ale jejich role v ochraně ohrožených druhů je čím dál tím diskutabilnější, napsal web Anthropocene.
Zoologické zahrady mají omezený prostor. Místo chovu nových generací ohrožených zvířat se proto často musí méně soustředit na reprodukci a více na udržení současných obyvatel při životě. Stávají se de facto domovy důchodců pro zvířata všech druhů – od zeber po divoké kočky.
„Tento trend se musí zastavit a zvrátit,“ je přesvědčen Clauss, který zároveň provádí výzkum na Univerzitě v Curychu. „Zoologické zahrady hrají ústřední roli v ochraně druhů. Tuto úlohu mohou plnit pouze tehdy, pokud skutečně udržují stabilní a odolné rezervní populace. To vyžaduje více mladých zvířat a méně starých,“ vysvětluje.
Nejde jen o problém Norimberku. Ve stovkách zoologických zahrad populace mnoha druhů stárnou, což vede k nerovnováze. Zvířata středního a staršího věku převyšují počet mladých, což nevěstí nic dobrého, jak upozornili Clauss a další experti tento týden v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences.
Zoologické zahrady jsou částečně obětí vlastního úspěchu. Mnohé z nich se naučily tak dobře pečovat o zvířata, že jejich svěřenci žijí mnohem déle, než by žili v přírodě, kde dochází k častým střetům a kde nejsou k dispozici lékaři. Jak zvířata stárnou, zoologické zahrady se kvůli omezenému prostoru uchylují k regulaci porodnosti, aby zastavily růst populace. Výsledkem je, že u mnoha druhů se počet mladých ve srovnání se staršími zmenšil.
Při sčítání 750 populací divokých zvířat v zoologických zahradách vědci zjistili, že 40 procent v Severní Americe a 63 procent v Evropě za poslední půlstoletí zestárlo. V 15 procentech, respektive šesti procentech, těchto populací v posledních letech se nenarodila žádná mláďata. Polovina populací v Severní Americe a 68 procent v Evropě zaznamenala pokles počtu samic schopných reprodukce.
Experti varují, že tato situace ohrožuje schopnost zoologických zahrad fungovat jako genetické banky. A to zejména pro druhy, jejichž počet v přírodě klesá. Historicky je přitom jedním z poslání zoologických zahrad sloužit jako „archa“, která poskytuje útočiště druhům ohroženým vyhynutím v přírodě.
Ovšem jak zvířata stárnou nebo jsou na antikoncepci, přicházejí o schopnost rozmnožovat se. Zoologické zahrady se starší populací v tomto směru podstupují vyšší riziko, že se například v případě vypuknutí nemoci nebudou schopny zotavit ze ztrát.
Eutanázie jako řešení?
Přírodovědci poukazují na tři možná řešení: vytvořit v zoologických zahradách více prostoru pro více zvířat, vypustit některá zvířata ze zajetí do přírody, aby se uvolnila místa pro mladší, nebo provádět častěji eutanazii, aby se upravila demografie populací.
Autoři zmíněné studie varují, že první dvě řešení mohou být logisticky obtížná. Zoologické zahrady čelí rozpočtovým a prostorovým omezením. Vypouštění zvířat do volné přírody humánním způsobem však není jen otázkou otevření dveří klece. Vyžaduje to propracované programy zaměřené na výběr vhodných zvířat a jejich přípravu.
Třetí možnost „nabízí praktické, dlouhodobé řešení“, tvrdí autoři. Čelí však velkým morálním a politickým překážkám. Jak ukazuje příklad paviánů z Norimberku, rozhodnutí zoo zabít zvířata je obtížné a kontroverzní. To platí zejména pro atraktivní druhy, které přitahují zájem veřejnosti.
Clauss vidí norimberskou eutanázii jako příklad toho, jak to zoologické zahrady mohou dělat správně. Chválí přitom manažery zoo za to, že poskytli tisku a veřejnosti informace, které byly „úžasným příkladem soucitné, střízlivé a upřímné komunikace“.
Představa zabíjení zdravých zvířat na místě, které má být určeno k ochraně, leckoho oprávněně znervózňuje. Clauss však upozorňuje na to, že lidé by měli uvažovat realisticky. Pokud jde o nejlepší volbu pro chov zvířat v zoologických zahradách, není možné vyzdvihovat potřeby jednotlivců nad potřeby celého druhu. Jinak by to, co se jeví jako správné v krátkodobém horizontu, může přinést problémy z dlouhodobého hlediska.
„Pokud chceme zachovat druhy jako společenství živých jedinců, musíme upřednostnit neustálou produkci dalších generací,“ napsal Clauss magazínu Anthropocene. „Jestliže to znamená, že kvůli omezenému prostoru a zdrojům musíme zabít zdravé jedince starší generace, pak to musíme pokorně, s úctou, a nikoli s nadšením udělat. Pokud to nechceme udělat, musíme upřímně přijmout, že toto přání povede k vyhynutí mnoha druhů,“ argumentuje.
Martina Patočková
Martina začínala s novinařinou v agentuře ČTK a pokračovala v MF Dnes, psala pro E15 či Reportér Premium. Jenže pak zatoužila po větší samostatnosti. Ráda chodí po kopcích, plave s ploutvemi i bez nich a chtěla by kočku.
