Zálohování, prevence ekologických havárií a další legislativa, která už v Česku do voleb neprojde

Realitu se nevyplácí ignorovat ani při zavádění předpisů, ani při jejich odstraňování. Nepřijetí některých návrhů může firmám dočasně ulehčit, ale tuzemský právní chaos jim dlouhodobě spíše uškodí.

Český legislativní kalendář vstupuje do závěrečné fáze před parlamentními volbami. Několik rozsáhlých legislativních návrhů, na nichž veřejná správa i podnikatelské svazy pracovaly měsíce i roky, tak zůstane neprojednáno. V mediálním prostoru se stále častěji objevují výzvy k „odlehčení“ regulatorní zátěže a část podnikatelů tyto volbami vynucené legislativní odklady vítá s oddechem. Realita je však složitější.

 Zálohování neprošlo, tak co dál

Příkladem předpisu, který už nebude v Česku před volbami přijat, je zálohování obalů. Nepodařilo se ho prosadit ani přes enormní úsilí ministerstva životního prostředí a nápojářského sektoru. Naopak si oddechli kritici, kteří zálohování odmítali jako nepotřebný předražený upgrade dobře fungující odpadové infrastruktury.

Nezavedení zálohování v Česku každopádně nic nemění na povinnostech, které všem podnikatelům v Unii ukládá nařízení o obalech. Třeba aby podnikatelé do pěti let dosáhli reálné recyklace víc než poloviny obalů, aby se jim od spotřebitelů vracela aspoň desetina všech nápojových obalů (nejen těch od piva) nebo aby jejich plastové lahve byly ze třetiny vyrobeny z recyklovaného PET.

To, že 90 procent nápojových obalů má být řízeně sbíráno, ideálně právě prostřednictvím zálohování, mají zajistit státy. Jsou to ale opět firmy, kterým teď v Česku po letech příprav na zálohování chybí jasná pravidla pro investice do vratných obalů a recyklačních kapacit a musejí si poradit s dopady nové nejistoty na své provozy.

Česko ignoruje bateriové nařízení

Podobně ambiciózní povinnosti přineslo podnikatelům v Unii nařízení o bateriích. Zavádí například povinnou deklaraci uhlíkové stopy výrobku, minimální podíly recyklovaných kovů a garanci kapacity a počtu nabíjecích cyklů.

Globální hráči obecně vítají, že jsou evropské předpisy stále častěji přijímány formou nařízení jako v případě baterií, tedy de facto formou přímo použitelných unijních zákonů. Na první pohled by je tak nemuselo trápit, že Česko kvůli volbám odkládá přizpůsobit bateriovému nařízení svůj zákon o výrobcích s ukončenou životností. Dokud však úprava tohoto zákona nebude přijata, bude jim na českém trhu místní předpis zakazovat plnění unijním právem stanovené povinnosti (viditelné uvádění nákladů na compliance při prodeji výrobků). Navíc ve veřejných seznamech budou nadále uváděny jako legální i firmy, které svým konkurentům nekale konkurují porušováním předpisů. Takový stav podnikání nepřispívá.

Blahosklonnost, s jakou právní chaos přehlížíme a očekáváme, že si s ním firmy vždy nějak poradí, ignoruje transakční náklady dopadající na všechny. A také přilévá olej do ohně společenské náladě, která na jednu stranu vyžaduje stále větší blahobyt, zároveň je ale stále alergičtější na veřejnou regulaci jako prostředek k jeho dosažení.

Ekologické havárie narušují důvěru v průmysl

Společenská dohoda, stejně jako jakákoliv důvěra, se pomalu buduje a rychle ztrácí. Podnikatelé s dlouhodobou perspektivou ji typicky chrání, přestože nové společenské nároky někdy kolidují s jejich zavedenými obchodními modely.

Brojení firem proti zpřísnění českého zákona o předcházení ekologické újmě, jehož novela rovněž před volbami padá pod stůl, lze proto nazírat s pochopením nechuti vůči dalšímu papírování a nákladům na ekologické pojištění rizikovějších provozů. Bojovnost této kritiky ale zakrývá ještě jinou rovinu reality, a to tu, že nezpřísnění tohoto zákona může být nevyužitou příležitostí k posílení důvěry obyvatel v průmysl, který by se v jejich sousedství mohl rozvíjet bez závažných ekologických havárií.

Institut prevence a nápravy ekologických havárií, který se v EU uplatní každý rok asi 150krát, v Česku nespustilo ani otrávení Bečvy. Urputné bránění jakékoliv nápravě tohoto zákona při absenci stejně hlasitého vysvětlení, jaké jiné nástroje ochrany v Česku fungují, tak zatím českým podnikatelům ušetří zdroje. Zároveň ale možná nevědomky posílí příval jedových kapek v postoji široké veřejnosti k rozvoji českého průmyslu, a tedy ho poškodí.

Méně regulace neznamená nižší náklady

V prohlášeních politiků se množí přísliby proškrtání veřejné regulace s vysvětlením, že to odšpuntuje evropský hospodářský rozkvět. Povinné veřejné vykazování parametrů udržitelnosti (CSRD), náležitá péče o rizika v odběratelsko-dodavatelských vztazích (CSDDD) a klasifikace investic podle určených parametrů udržitelnosti (Taxonomie) se staly hromosvody pro odpor proti přebujelé evropské regulaci a partaje se předhánějí v tom, jaké dříve přijaté předpisy změnit, nebo rovnou zrušit.

Teze, že škrtání právních předpisů automaticky zlepší podnikatelské prostředí, však pokulhává. Deregulace v ekologické oblasti někdy totiž jen znamená přesun povinností z veřejné sféry na soukromý sektor, nikoli jejich ubývání.

Kde se stát vzdá dohledu, někdy nastupují požadavky investorů, pojišťoven a nadnárodních dodavatelských řetězců. Data o uhlíkové stopě, recyklovatelnosti výrobků či dodržování lidských práv pak firmy vykazují dál, jen různě podrobně a pravidelně, nechráněny jednotným legislativním standardem.

Je klamavé spojovat ekonomickou konkurenceschopnost se slabšími environmentálními pravidly. Statisticky nejúspěšnější regiony – ať již jde o Benelux či Skandinávii – vykazují současně vysokou míru inovací i přísné environmentální normy. Regulace tak sama o sobě zřejmě není brzdou úspěchu. Brzdou je spíš neprůhlednost, časté změny a nedostatečná koordinace státu s průmyslem a dalšími složkami společnosti.

Bez pionýrského patosu

V historii masivní evropské environmentální politiky bezesporu najdeme příklady neúspěšných opatření. Za průšvihy evropské ekologické regulace můžeme považovat biopaliva první generace, spekulace zapříčiněné záplavou ETS povolenek, nefunkční kontroly emisí dieselových aut nebo třeba nulový efekt astronomických zelených plateb Společné zemědělské politiky na ekologizaci evropského zemědělství.

Biodiverzita se v Unii stále zhoršuje a v jiných oblastech životního prostředí jsme lepších parametrů dosáhli vyvezením špinavých aktivit jinam (vývoz odpadu, dovoz surovin). Unijní ekologické předpisy jsou tradičně mezi těmi, které státy nezvládají včas implementovat, čímž prodražují působení firem na jednotném trhu, podporují zaostalé podniky oproti těm s ekologickým provozem a bezděky podporují klišé o stále se rozevírajících nůžkách mezi teorií a praxí environmentální regulace.

Na všechny tyto přešlapy lze nazírat optikou sklenice poloprázdné jako na příklady přebujelé, ideologicky zahleděné, sebedestrukční mašinerie. Lze je ale vidět i jako ukázku schopnosti regulátora napravit chyby v reakci na dostupná data z reálného světa. Ekologická regulace sice představuje asi třetinu českých řízení o porušování práva Unie, ale to představuje evropský průměr jak z hlediska tohoto poměru, tak celkového počtu řízení.

Řada firem různé ekologické předpisy sice skutečně nedodržuje, ale postupně zaváděné nesmlouvavé digitální kontrolní nástroje spíš nůžky mezi teorií a praxí zmenšují než naopak. A to má destruktivní dopad na malé a střední firmy, které mají řádově menší kapacity na narůstající, a zároveň důsledněji vynucovanou regulaci.

Evropa selhává v ochraně svého trhu a svých podnikatelů před přívalem cizího zboží porušujícího evropské normy a tahá za kratší stranu provazu v prosazování globálních ekologických norem. Přesto ostatní světové regiony postupně zavádějí přesně ty ekologické reformy, které dříve zavedla Unie. Jen často bez pionýrského patosu a poučeni z evropských chyb.

Schopná firma vydělá vždy

Frenetické volání po seškrtání evropské ekologické regulace se paradoxně potkává s roztleskáváním nových game-changer předpisů, jež mají byznys „nakopnout“, jako jsou digitální pasy sledující ekologická kritéria výrobků, regulace ekologické stopy automobilů, Circular Economy Act a další. Realitu se však nevyplácí ignorovat ani při zavádění předpisů, ani při jejich odstraňování. Nejspíš se špatně povede firmám, které svou strategii založí na očekávání ekologické deregulace.

Je legitimní strategií investovat do nových obchodních modelů, stejně jako vydělat na těch starých, dokud to jde. Schopná firma vydělá vždy, jen musí správně odhadnout vývoj a své síly.

Komentář vychází z prezentace Tomáše Babáčka přednesené na konferenci Právo a životní prostředí uspořádané Ekonomickým deníkem a Českou justicí 25. června 2025 v Praze.