Petr Musil si první ovce pořídil před patnácti lety, protože chtěl pro své děti kvalitní maso. Když zjistil, že je o jehněčí zájem, pustil se do chovu naplno. Dnes má ve vesničce Zderaz poblíž Rakovníka dvousethlavé stádo a plánuje agroturistiku.
V ovčíně na farmě Petra Musila bylo koncem zimy pořádně veselo. Několikadenní jehňátka se proháněla po stodole, a jakmile jsme vstoupili dovnitř, začala na uvítanou bečet. „Lidé, kteří říkají, že jsou ovce hloupé, s nimi nikdy nebyli. Mají přehled o všem a jsou naučené, že když někdo přijde, dostanou najíst,“ říká Musil.
Na ovčí farmě je právě nejrušnější období, od konce prosince do dubna se denně rodí mláďata. Nejvíc jich na svět přijde během novoluní, tedy v půlce měsíce, protože říje ovcí kopíruje měsíční fáze.„Podle toho, že jehňata řádí, poznáte, že jsou zdravá a dobře rostou,“ usmívá se farmář.
Pár zvířat farmář oddělil do menších ohrádek. „Kontrolujeme, jestli mají vemena v pořádku a zda se jehně napilo mleziva, to je pro něj živá voda,“ vysvětluje. Odpočívá tady i ovce, která ztratila své mládě. Ve stejný den se ale narodila dvojčata a právě ona se ujala slabšího z nich. „Museli jsme je týden hlídat, ale už jsou úplně sžité a pěkně se o něj stará. Prostě jsme jí uprosili,“ dodává.
Zvířata se nebojí, zvědavě si nás prohlížejí a všechna bez přestání žvýkají. V senících se prohrabují už i ta nejmenší. Jedno z jehňat mi ťuká hlavičkou do holínky a žádá si pozornost. Za chvilku se k němu přidává i starší ovce. „Tyhle bílé jsou hodně drzé, úplně jako pejsci,“ podotýká Petr Musil.
„Bertíka“ museli vyměnit
K farmaření se dostal oklikou. Vystudoval sice střední zemědělskou ekonomickou školu, ale pak se rozhodl pro politologii a učitelství. Dlouhá léta pracoval na Úřadu vlády ČR, kde měl na starosti programy pro veřejnost. O víkendech jezdil s rodinou na chalupu právě sem do Zderazi. Napadlo ho, že si pořídí ovce, aby mohl dětem připravovat kvalitní maso.
„Měl jsem jasnou představu o tom, jaké plemeno chci, ale osud to vyřešil jinak. Manželka nám první ovce zařídila přes známého. Když jsem se ptal, jaké jsou, řekla: ‚Prostě nějaké béžové‘. A tak jsme pro ně jeli,“ vzpomíná. Děti je hned pojmenovaly a oblíbily si je. Nakonec „Bertíka“ museli vyměnit za sousedovo jehně, protože by děti maso jinak nesnědly. „Teď už je pojmenované nemáme…“
Od začátku věděl, že bude chtít hospodařit ekologicky. Zvíře má podle něj žít venku na pastvě. „Samozřejmě bych mohl mít čtyřměsíční jehně mnohem větší, kdybych ho krmil granulemi. Louky by byly zelenější a hustší, kdybych je přihnojoval chemií. Ale to už by nebylo maso, které chci dávat dětem,“ shrnuje důvody.
Podobnou náhodou, jak přišli k ovcím, začali i prodávat maso. Místní psi jim jednou potrhali ovce i jehňata, přičemž některá z nich nešlo zachránit a musela na jatka. „Nevěděl jsem, co s nimi. Pak mě napadlo, že mi kamarádi říkali, jak by chtěli zkusit jehněčí. Obvolal jsem pár lidí a maso bylo do patnácti minut pryč,“ dodává.
Došlo mu, že by ho mohl nabízet ve větším. Začal přikupovat ovce a shánět pole okolo. V roce 2017 době odešel z Úřadu vlády a pustil se do chovu naplno. Několik let učil na půl úvazek ve škole a zbytek času trávil na farmě. Dnes už ho uživí jenom hospodářství rozlehající se na 23 hektarech.
S dotacemi by se to nemělo přehánět
Zdrojů příjmu má teď Musil také více. Loni pořídil padesát slepic a prodává vajíčka ze dvora. K tomu nabízí vlastní seno a senáž na krmení zvířat. Nově na jaře přesune část stáda do nedalekých Zákolan, kde ovce budou spásat trávu, aby se v chráněném území Kovárské stráně lépe dařilo hlaváčku jarnímu a dalším druhům rostlin.
Dotace na plochu i chov ovcí využívá hlavně na běžný provoz. Povedlo se mu získat i větší podpory na stavbu plotů. „Teď mám dvě ohrady novozélandského typu. Na rozdíl od klasických je ovce nepřeskočí, protože jsou pod proudem. Nezdá se to, ale jinak jsou to opravdu dobré skokanky,“ poznamenává.
To, jak vypadá státní podpora, si pochvaluje. Důležitá je podle něj pomoc mladým farmářům a zvýhodněné úvěry od Podpůrného a garančního rolnického a lesnického fondu. Byrokracie mu problém nedělá.
„Nemyslím si, že by se to mělo s dotacemi přehánět. Mně osobně ale pomohly v rozhodování. Byla to jedna z věcí, proč jsem do toho šel. Když takto stát dává najevo snahu pomoci lidem začít, má to smysl,“ domnívá se.
Na farmu dojíždí Musil dvakrát denně, střídá se ještě s jednou zaměstnankyní. Ovce dostávají čerstvý šrot a senáž, od dubna až do podzimu jsou na pastvě. Ven chodí ale i uprostřed února. „Potřebují slunce, zelenou trávu a čerstvý vzduch. Nevadí jim chladnější počasí, jenom průvan a vlhko,“ tvrdí farmář a ukazuje na několik jehňátek, která se sluní na paprscích pronikajících okny.
Každé vypadá trochu jinak, jsou různě promixované po rodičích. U kusů chovaných na maso nevadí, že nejsou čistokrevné. Dva berani jsou bílá masná francouzská plemena charolais a berrichon du Cher. Ovce jsou tmavě hnědé zwartblesky, bílé texely i suffolky a německé černohlavé s typickým tmavým zbarvením.
Nejvíce masa prodá přes e-shop
Na jatka odcházejí mláďata stará půl až tři čtvrtě roku. Ročně jich je okolo dvou stovek a z jednoho je přibližně patnáct kilo masa. Naporcované kusy si od Petra Musila kupují hlavně lidé přes e-shop Ovčí farma Zderaz, farmář je rozváží osobně do Prahy, Plzně a Karlových Varů. Do jeho klientely patří maminky s dětmi, profesionální sportovci i senioři. Za poslední roky zájem o maso roste, snaží se proto stádo postupně zvětšovat.
Jednou měsíčně rozesílá e-mail s nabídkou. „Někdo si objedná kýtu na neděli pro návštěvu, někdo zásobu do mrazáku na celý rok. Baví mě si s lidmi povídat o tom, co dělají i jak se jim pozdává naše maso. Je to jinak samotářská práce, tak jsem za to rád,“ doplňuje.
Do budoucna má velké plány, rád by se jednou pustil do agroturistiky. „Už jsme měli i nápad na malý minipivovar, jsme přece jen v regionu s tradicí chmelařství. Dokonce už mám vymyšlené názvy pro desítku a dvanáctku,“ říká. Na otázku, které to budou, prozrazuje: „Dřív tu žila německá rodina Worzfeldů a potom česká rodina Balounů, tak by se piva jmenovala po nich. Ale uvidíme.“
Ovčích farem, jako je ta ve Zderazi, v české krajině postupně přibývá. Podle Registru ekologických podnikatelů se v tuzemsku šetrně hospodaří na více než 570 tisících hektarů, tedy na ploše srovnatelné s Moravskoslezským krajem. Pokud započítáme i půdu čekající na certifikaci, rozloha dosahuje 619 tisíc hektarů. „Zeleně“ se podle dat za rok 2024 hospodaří na zhruba 17 procentech zemědělské výměry.
Za těmito čísly stojí především jiný přístup k půdě a zvířatům. „Ekologické zemědělství funguje na uzavřeném koloběhu živin. To znamená, že tím, co vypěstuji na poli, nakrmím zvířata, ta mi dají hnůj a já ho vracím zpět do půdy. A přebytky, jako je mléko, maso nebo plodiny, jdou na trh,“ přibližuje Kateřina Urbánková, manažerka Svazu ekologických zemědělců Pro-Bio.
Ekologické hospodaření nepoužívá pesticidy ani průmyslová hnojiva. „Na jejich výrobu je potřeba velké množství zemního plynu. Pokud by se v budoucnu omezily jejich dodávky, ať už kvůli klimatu nebo geopolitice, může to znamenat pro konvenční zemědělství ohrožení,“ dodává.
Klíč leží ve zvyšování poptávky
Ekofarmy se nejčastěji nacházejí v horských a podhorských oblastech. Zatímco tradiční zemědělství historicky tíhne k úrodným nížinám, ve vyšších nadmořských výškách se náročným plodinám nedaří. Pastviny tu naopak prospívají a dávají prostor volným chovům. Roli hraje podle Urbánkové také to, že řada farmářů hospodaří v chráněných územích, kde platí přísnější pravidla. Přechod do ekologického režimu proto nebývá složitý.
Právě z těchto regionů má teď ekologické zemědělství dál růst. Česko cílí na to, že se příští rok bude takto obhospodařovat 22 procent zemědělské půdy. „Klíč k dalšímu rozvoji neleží primárně ve zvyšování dotací na hektar, ale především v posílení odbytu a veřejné poptávky po biopotravinách,“ komentuje manažerka.
V každém regionu by mohly fungovat desítky menších farem, které by zásobovaly školy, nemocnice a další úřady. To vyžaduje podle Urbánkové nejen finanční podporu, ale i stabilní poptávku a lepší organizaci trhu. Pomoct by v tom mohla nová vyhláška o stravování ve školních jídelnách, podle níž by biopotraviny měly tvořit dvě procenta jídelníčku.
Ve skutečnosti ale jednotný návod na rozvoj neexistuje. „Každá farma je jiná. Nenajdete dva stejné sedláky ani dvě stejné hospodářství. Je v tom obrovská pestrost a právě to na tom mám ráda nejvíc,“ říká manažerka.
Článek byl publikován v časopise Reportér.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
