Ospalé kečuánské městečko Chinchero proslulé výrobou tradičních textilií se má kvůli budovanému letišti stát bránou peruánského cestovního ruchu. Místní se bojí, že přijdou o poklidný způsob života i o čistou vodu, jiní se těší na výdělek.

Na mohutné terase inckého chrámu, který španělští dobyvatelé předělali na kostel, pracují mezi turisty s fotoaparáty dvě kečuánské ženy v širokých sukních a typických kloboucích. Bosými chodidly vymačkávají šťávu z malých brambor, které pak rozkládají na sluníčku, aby uschly. Nechají je na místě i přes noc, aby zmrzly. Tímto způsobem přenášeným z generace na generaci od pradávných časů hlízy konzervují na horší časy.

Ženy hovoří španělsky jen velmi lámaně, což u starší generace peruánských venkovanek není až tak neobvyklé. Donedávna totiž žily v jakémsi historickém bezčasí. Nyní se ale do zhruba čtyřtisícihlavé obce Chinchero proslulé hlavně výrobou textilií z ovčí a lamí vlny řítí moderní svět.

Na obzoru za zády pracujících žen udusávají půdu silniční válce, za tři roky tam má fungovat mezinárodní letiště. Brána pro pět milionů návštěvníků ročně, kteří mají objevovat úžasné architektonické dědictví zanechané Inky. Při zmínce o letišti ženy jen s rozzlobeným výrazem odmítavě mávají rukama.

Vesnice u pupku světa

Šedesátník Germán, který v jedné z historických uliček zručně vyřezává do vysušené tykve příběhy z incké mytologie, má k otázce nevyhraněný postoj. „Lidé, kteří měli pozemky na místě budoucího terminálu, ohromně vydělali při jejich odprodeji. Já bohužel bydlím na druhé straně silnice. Ale počítám s tím, že se mi pohnou obchody a budu prodávat více suvenýrů. Na druhé straně se bojím, co to udělá s naší malou komunitou. Už teď se sem stahují divní lidé,“ říká.

Chinchero je fotogenická vesnice s rozsáhlým předkolumbovským komplexem, který ale v záplavě dalších památek v oblasti nepatří k povinným zastávkám. Na rozdíl od míst s těžce vyslovitelnými jmény jako Ollantaytambo nebo Sascayhuamán je atrakcí až druhého nebo spíše třetího sledu. Brzy se však podle Germána dostane na turistickou mapu, protože leží jen třicet kilometrů od „pupku světa“, jak Cuzcu říkali Inkové. Obyvatelé Chinchera si malují, že se projíždějící cizinci v budoucnu zastaví k prohlídce, obědu, nebo dokonce i přenocování.

Česko může během předsednictví schválit legislativu EU proti odlesňování. Posun nad pesticidy se neočekává

Odpůrci z hlavního města

Doposud je hlavním vzdušným přístavem oblasti zastaralý malý aerodrom uprostřed samotného Cuzca, kde musí kvůli hluku omezovat noční lety. Už od roku 1978 se mluvilo o nutnosti vybudovat větší letiště, na němž by mohly přistávat i velké stroje startující z Evropy či Spojených států.

Pro Cuzco se stalo otázkou hrdosti dosáhnout výstavby letiště, zvláště když jim v hlavním městě nepřáli. Politici ze vzdálené pobřežní Limy údajně projektu po desetiletí házeli klacky pod nohy, aby přinutili zahraniční návštěvníky létat do Peru přes neatraktivní metropoli, které by se jinak mohli vyhnout.

Jenže pro Chinchero existuje spousta důvodů, proč zrovna u něj letiště nedává smysl. První je ekologický. Poblíž městečka leží jezero Piuray, které je zásobárnou vody nejen pro vesnici, ale i pro polovinu půlmilionového Cuzca. Terminál se buduje na mokřadech, které bylo nutno vysušit. A projekt prošel navzdory tomu, že nebyla předložena studie toho, jaké dopady na životní prostředí bude mít vysušení sedmnácti místních pramenů.

Letadla nad ruinami

Druhý důvod se pojí s ochranou archeologického dědictví. „Umístit letiště v Chincheru znamená zničující ránu kulturní krajině, kterou nám předci zanechali. Jenže bohužel je to téma, které zajímá více vás cizince než místní,“ stěžuje si po telefonu známá peruánská historička Natalia Majlufová.

Přistávací dráha protíná dvě incké stezky, jež byly hlavní spojnice největšího indiánského impéria Jižní Ameriky. Letadla se navíc budou nízko vznášet nad takzvaným Svatým údolím, které je přeplněné inckými ruinami. To také může mít podle ženy, která proti projektu zorganizovalo petici podepsanou kromě lidmi z oboru také zhruba 100 tisíci signatářů z celého světa, na památky neblahý dopad.

„Ničíme si to, na co chceme turisty nalákat,“ pozastavuje se Majlufová nad podivnou logikou peruánského státu. Politici památky dlouhodobě vidí především jako strojek na peníze, jemuž však nejen zanedbávají údržbu, ale ještě mu neodborným zásahy narušují základy.

Odpadkový imperialismus v praxi. Latinská Amerika se stala popelnicí módy

Brána na přecpané Machu Picchu

Chincherské letiště je prezentováno jako brána na Machu Picchu, až do počátku 20. století pozapomenutou citadelu Inků uprostřed krásné přírody, která navenek symbolizuje zemi stejně jako třeba Eiffelovka Francii. Ale zatímco Francouzi se starají o to, aby cestovní ruch rozprostřeli po celé republice, Peruánci ho sveřepě centralizují k Machu Picchu.

Před covidem památku navštívilo 1,5 milionu osob ročně, což je podle UNESCO krajní limit toho, aby mohla „ve zdraví“ nával zájmu přežít. Úřady se přesto snaží z úchvatného důkazu architektonického umu vyždímat ještě více.

Slova Majlufové mohou znít jako stesky zaopatřeného člověka, který si žije ve své expertní bublině a nevidí, že i lidi na venkově chtějí mít lepší a méně namáhavý život. Jenže proti letišti v Chincheru hovoří i třetí argument. Přes velkou slávu, s níž se výstavba v roce 2019 rozjela, nemusí po dokončení vůbec fungovat.

„Slibovali nám, že sem na přímých letech zamíří návštěvníci z jiných kontinentů. Ale půl roku po zahájení výstavby ministerstvo dopravy přiznalo, že to tak nebude. Přesně to dlouho před tím říkali experti. Dále sem budou moci létat pouze menší stroje ze sousedních zemí,“ uvádí čtyřicátník Cristian Vega z cestovky Peru Leisure Travel, který v centrálním Cuzcu prodává zájemcům výlety k archeologickým i přírodním zajímavostem v okolí.

Chincherské letiště budované 3720 metrů nad mořem bude totiž podle wikipedie třináctým nejvýše položeným vzdušným přístavem na světě. A z takové výšky kvůli řídkému vzduchu velké zaoceánské stroje nemohou startovat. Proto je například Bolívie spojená se světem přes nížinné Santa Cruz, a nikoliv andskou metropoli La Paz.

Někteří piloti navíc prohlašují, že kvůli okolním horám bude Chinchero příliš nebezpečným místem k přistání, takže tam kvůli nátlaku personálu aerolinie odmítnou létat.

Na tržnici v Ghaně míří každý týden milióny vyhozených oděvů ze severní polokoule

Z letiště v Cuzcu má být park

Při všech těchto nevýhodách je s podivem, že se v Cuzcu raději nerozhodli rozšířit a modernizovat za zlomek nákladů stávající letiště. To by se podle plánů mělo po dokončení projektu v Chincheru přeměnit v rozlehlý park, protože veřejná zeleň Cuzcu stejně jako dalším peruánským městům výrazně chybí.

Jenže na to Majlufová nevěří. Pozemky jsou v příliš lukrativní zóně na to, aby z nich byl „jen“ park. Stejně tak nepochybuje, že za šťavnatou veřejnou zakázkou v Chincheru stojí především zájmy stavebních firem a spřízněných politiků.

Uznává, že jsou to jen spekulace, ale prý vycházejí z dlouhodobé zkušenosti se správou věcí veřejných v Peru. „Nedávno jsme přes Amazonii a Andy vybudovali s velkými náklady takzvanou mezioceánskou dálnici do Brazílie, po které však téměř nikdo nejezdí. Jen to dobře vypadá na mapě,“ říká.

„My v Peru si bohužel stále myslíme, že si hospodářský rozvoj zajistíme pomocí megaprojektů, u nichž však nikdo neposoudí jejich škodlivost a ani nevyhodnotí jejich skutečnou užitečnost,“ dodává.

Tomáš Nídr
Tomáš Nídr

Tomáš vystudoval politologii na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Od roku 2001 pracoval v zahraniční rubrice Mladé fronty Dnes jako editor a redaktor. V září 2009 přešel na volnou nohu a publikuje v řadě českých médií analýzy a reportáže ze svých cest především po Latinské Americe a Africe. Žije v peruánské Limě.