Vytváření unijního systému označování udržitelné energie neboli taxonomie se dostalo minulý týden do dalšího kola. V jeho rámci s mnoha podmínkami prošlo zelené jádro a plyn. Co je ale smyslem tohoto zařazení a jaká nepochopení kolem něj vznikají?

Minulý týden vydala Evropská komise dokument, který podmínky pro „zelené“ jádro a plyn stanoví. V něm reagovala na připomínky členských zemí k návrhu, který byl zveřejněn na konci minulého roku. Návrh nyní musí posoudit jak Rada (ministři členských zemí) tak Evropský parlament. Pokud ho dle platných pravidel nezablokují, vstoupí v platnost.

Nad taxonomií se vede intenzivní diskuse, bohužel někdy trochu zavádějící. Vysvětlit všechny nuance složitého dokumentu jasně a stručně je snad ještě složitější než ho napsat, ale následujících 10 bodů snad přece jen porozumění obsahu a kontextu taxonomie pomůže.

1. Co je taxonomie

Taxonomie není o zákazech ani příkazech. Je to snaha zvýšit transparenci na finančním trhu tím, že se jasně vymezí, jaké investice pomáhají ochraně klimatu a jaké se tak jen tváří. Je to reakce na to, že rostoucí poptávka investorů po „zelených aktivech“ vedla ke snaze mnoho aktiv „přebarvit na zeleno“. Zároveň jde o to, že většina investic nutných na ochranu planety bude provedena soukromým sektorem, a systém taxonomie by měl pomoci, aby takové investice snadněji našli investoři, kteří chtějí ochranu planety podpořit.

2. Jaký bude dopad

To nikdo neví. Dnes různé průzkumy říkají, že třeba velké banky drží méně než desetinu „zelených aktiv“. Jasné je, že financování aktivit, které nebudou v souladu s taxonomií, bude pokračovat, řadu aktivit totiž taxonomie ani nepokrývá. Je ale otázkou, jak moc budou „znevýhodněny“ v přístupu k financování investice, které jsou zcela zjevně „nezelené“ (již dnes, bez taxonomie, je někteří investoři nefinancují). Bude to záležet na tom, jak moc se různé finanční instituce budou snažit podíly zelených investic navýšit (ač jim to nic nepřikáže) a jak moc budou, například lidé investující své peníze na penze, toto po svých fondech požadovat. Každá instituce bude volit jiný přístup a postupně se ukáže, zda systém potřebné investice podporuje hodně, nebo skoro vůbec.

3. Další problém vytvořený EU?

Již před několika lety se začalo o vzniku zelených taxonomií jednat na světových fórech (velkou roli hrála Světová banka). Hotovo je ale málokde. Jednou z výjimek je Čína, jejíž taxonomie je ve fázích umožňujících detailní porovnání. O tom, že řada zemí jde směrem ke vzniku vlastních taxonomií, mnohdy inspirovaných právě systémem EU, se píše v mnoha textech. Existuje přitom nemalá šance, že EU taxonomie bude hrát roli světového benchmarku.

4. Problémy hledání dohody

Snaha zvýšit transparenci finančních trhů a podpořit soukromé investice do ochrany klimatu zpočátku nepoutala velkou politickou pozornost. Postupně se to ale měnilo. Zejména poté, co posílilo volání po tom, aby kupříkladu část unijních fondů směřovala do zelených investic. A pokud by toto byl cíl, má logiku použít i zde přístup z taxonomie, což její význam dále posílí.
Výsledkem byl (v EU obvyklý) kompromis. Některá pravidla (například využití pokrizového Fondu obnovy) se odvolávají na důležitý princip z taxonomie “do no significant harm” (DNSH, tedy požadavek, aby aktivita nepoškozovala klima a životní prostředí), ale celá taxonomie regulace „propsána“ není. Akceleraci politického zájmu o taxonomii to ale nezastavilo.

5. Politika versus odbornost

Ve snaze zmírnit politické tlaky na vymezení zelených aktivit v taxonomii, Rada i Parlament rozhodly, že detaily tohoto vymezení, které se budou pravidelně ověřovat či měnit, budou v rukách expertů Komise spíše než politiků. Určí je Komisí navržené delegované akty, které může Rada či Parlament odmítnout, nikoliv ale změnit.
V praxi to zafungovalo jen částečně. Komisi se napoprvé nepodařilo do textu zahrnout pravidla týkající se (ne)zelenosti plynu a jaderné energie. I tak se text dostal do středu velmi ostrých politických debat. Ale zablokován nakonec nebyl.

6. Co s jádrem a plynem

Bylo jasné, že Komisí slíbené doplnění o pravidla týkající se zemního plynu a jádra (bez něho by veškeré s nimi spojené projekty byly “nezelené”) vyvolá velké rozpory. Zatímco v případě jádra existuje fundamentální spor o to, jak prospěšná a bezpečná dnešní jaderná technologie je (s ohledem na velké množství vysoce nebezpečného odpadu), v případě zemního plynu jde o rovinu ryze pragmatickou. Plyn totiž bude hrát zásadní roli v přechodu od vysoce emisní ekonomiky (často využívající uhlí) směrem k energetice bezemisní. Dnes totiž neexistuje dostatek jiných zdrojů, které mohou jako nosič energie v průmyslu, části dopravy a energetice sloužit.
Jakkoliv mají tedy obě technologie faktický problém s plněním „zelených kritérií“, jaderné energie se řada zemí jen tak nevzdá a plyn bude v dalších letech třeba snad ještě více než dnes.

Čtěte také Evropská komise schválila „zelené“ jádro a plyn, některé podmínky změkčila

7. Snaha o kompromis (prosinec 2021)

Zjevný problém, bez ohledu na to, že jakékoliv znění taxonomie ani jádro ani plyn ve skutečnosti nezakazuje, se rozhodla Komise řešit kompromisem. V případě plynu tím, že za zelené označí jen velmi nízkoemisní využití plynu (včetně třeba jen občasně využívaných špičkových zdrojů) a navíc tím, že zemní plyn bude postupně vytlačen čistou alternativou (biometan, vodík atd.). U jádra Komise nastavila různé termíny pro existující a zamýšlené bloky dnešní technologie (ale jednou možná využitelné bloky s minimem odpadu omezeny nebudou) a požadavek na fungující úložiště odpadu od roku 2050.

8. Reakce na prosincový návrh

Dle očekávání, kompromis neuspokojil nikoho. Odpůrci návrhu argumentovali skutečností, že tyto technologie z podstaty věci zelené nejsou (u jádra je problém odpad u plynu emise a neobnovitelnost) a fakticky budou z trhu vytlačovat technologie zelené. Jejich zařazení odporuje tedy dle nich celému konceptu taxonomie.
Druhý tábor argumentoval tím, že jde o technologie dnes nezbytné a není dobré u nich, pokud představují cestu ke zlepšení, realizaci komplikovat. Podmínky s nimi spojené (zejména u plynu) byly přitom označeny často až za nerealistické čí příliš přísné (a opět došlo k záměně toho, že „nezelený“ neznamená „zakázaný“),  u plynu šlo o omezení technické povahy, u jádra řada zemí argumentuje tím, že tento nízkoemisní zdroj má mít zajištěné trvalé místo v soupisu udržitelných investic (tento argument přehlíží, že u hypotetických “bezodpadových zdrojů” toto v návrhu je).

9. Definitivní návrh (únor)

Již samotná diskuse s nespokojeností všech dokládá, že jde opravdu o snahu najít přijatelný kompromis. Komise ustoupila po konzultacích z bližších termínů pro přimíchávání čistých složek do zemního plynu (ponechala cíl nahrazení plynu po roce 2035), ale jinak zůstal návrh velmi podobný textu předchozímu.
Představuje zřejmě cestu k nalezení většinové politické podpory, ačkoliv z hlediska filozofie taxonomie představuje značný, politicky motivovaný ústupek. Ale ústupek, který usnadňuje snižování emisí.
Je možná škoda, že Komise včas nerozvinula myšlenku na vznik nové, střední, tedy „ani čisté, ani špinavé“ kategorie investic, do které by se jak využití zemního plynu tak jádro produkující velké množství nebezpečného odpadu, logicky vešly.

10. Taxonomie a my

Česká diskuse o taxonomii se nejprve zaměřila, více politicky než věcně, na jádro. Přitom zvažovaný český projekt nového jaderného bloku, který nijak zásadně budoucnost naší energetiky neurčí, má být financován státem, a tudíž je dopad taxonomie na něj minimální, pokud nějaký (jinak by na tom byla francouzská EdF, pokud by se rozhodla stavět JE na své riziko a za své peníze).

Doufám ale, že požadavek na to, abychom o úložišti odpadu přestali mluvit a začali konat, si z taxonomie odneseme, stejně jako víru autorů taxonomie, že vzniknou čisté, a již z pohledu této taxonomie nijak omezené, jaderné technologie.

Větší dopad pro nás má stanovení přísných podmínek pro investice do plynových technologií. Naše země totiž trestuhodně zaspala v podpoře těchto čistších řešení a dnes by potřebovala mnoho uhelných zdrojů nahradit plynem. Jde o mnoho menších soukromých investic, které budou potřebovat soukromé financování. Navíc, taxonomie zapovídá jiné investice, než je nahrazení špinavého zdroje zdrojem plynovým, a tím se do ní nevejdou třeba nové elektrárny nenahrazující stávající, které budeme v budoucnu potřebovat.

Jakkoliv Komise v omezení plynových technologií trochu povolila, je to, dle mnoha náznaků, na dost vzdáleno od české představy, která zjevně nenašla u dalších zemí porozumění – hlavně kvůli tomu, že naše energetika ještě donedávna sázela na uhlí, opomíjela plyn a ignorovala potřebu rozvoje obnovitelných zdrojů. Znamená to tedy, že “dále se nedostaneme” a Komisí předložený kompromis, při vědomí všech omezení, si naši podporu spíše zaslouží (neb alternativou by bylo, že do vzniku a schválení jiného návrhu budou jak plynové tak jaderné investice v rozporu s taxonomií). Naše podpora by pak mohla pomoci k tomu, že země (a poslanci), pro které není návrh „dost zelený“, zůstanou v menšině a návrh začne platit.

Fakticky bych očekával, že u nás velmi potřebné finance projekty na náhradu uhelných zdrojů nejen čistými technologiemi (tepelná čerpadla, odpadní teplo a podobně), ale i efektivními technologiemi na zemní plyn, investory či bankovní úvěry naleznou. A pro jejich podporu může větší roli hrát výsledek jednání o tom, do jaké míry budou tyto investice podpořitelné ze stovek miliard, které z Unie na podporu ekonomiky a dekarbonizace dostaneme. Ale to je již jiné téma.