Nejproblematičtější jsou pro zdraví pesticidy a plasty, říká výzkumník zaměřující se na karcinogenní látky

Označit látku za karcinogen není jednoduché. „Zařazení musí vycházet z dlouhodobého výzkumu, který se provádí na velké skupině lidí vystavené dané látce ve vyšší dávce,“ vysvětluje Pavel Rössner z Oddělení toxikologie a molekulární epidemiologie Ústavu experimentální medicíny AV ČR, který zároveň působí v Národním ústavu pro výzkum rakoviny.

Za problematické považuje Pavel Rössner plasty, protože obsahují látky, které jsou z karcinogenity podezřelé, nebo jsou hormonálními disruptory. :Patří sem například ftaláty, bisfenoly a takzvané věčné chemikálie neboli PFAS,“ uvádí.

Kdy se začalo chemické znečištění životního prostředí dávat do souvislosti se vznikem onkologických onemocnění?

Překvapivě je to už velmi dávno. První informace o tom, že by mezi nimi mohla být spojitost, se objevily už v 18. století. Vznik rakoviny se začal dávat do souvislosti s rakovinou kůže u kominíků, protože ti byli vystavováni látkám ze spalování organické hmoty, které jsou hlavním zdrojem karcinogenních látek. Nicméně hlavní rozvoj výzkumu začal v průběhu 20. století, kdy došlo k popsání struktury DNA a principů dědičnosti. V polovině 20. století se začalo věnovat i více pozornosti znečištění v průmyslových zónách a výzkum se začal více rýsovat.

Jaké jsou tedy hlavní chemické látky v životním prostředí, které mají prokázanou souvislost se zvýšeným rizikem vzniku rakoviny?

V průběhu času se to různě měnilo. V případě kominíků se jednalo o látky, které vznikají spalováním organických látek, patří mezi ně především polycyklické aromatické uhlovodíky. Ty jsou doposud významným zdrojem karcinogenních látek. Díky legislativním zásahům se situace výrazným způsobem zlepšila. Historicky potom byl velmi významným azbest, který dnes již není hlavním problémem, alespoň ve vyspělejším světě. Za karcinogenní se považují i těžké kovy. Problematické bylo olovo, které se dříve přidávalo do benzinu.

V současnosti jsou problémem pesticidy, z nichž je řada podezřelá z karcinogenity. Dále látky, které se používají při výrobě plastických hmot nebo jiných syntetických materiálů pro zlepšení jejich vlastností, například alkylované sloučeniny. Problémem jsou i stabilní látky, které se již nepoužívají, ale v životním prostředí se stále vyskytují, jako například polychlorované bifenyly.

Pozorujete souvislosti mezi onemocněním rakovinou a expozicí chemickým látkám? Mají například zemědělci, kteří jsou v častějším kontaktu s pesticidy, vyšší nemocnost nádorovým onemocněním?

V minulosti byl tento vztah zejména u pracovníků v chemickém průmyslu. Onkologická onemocnění se u nich objevovala často. U nás především v severních Čechách nebo na Ostravsku, tedy v oblastech, kde byly významné zdroje chemického znečištění, nebo i v dolech, kde se těžil uran. V tomto smyslu se situace výrazně zlepšila. Spíše bych řekl, že onkologická onemocnění se přesouvají z profesních expozic mezi běžnou populaci v souvislosti s celkovým znečištěním životního prostředí.

Existuje nějaká látka, která je z hlediska karcinogenity nejnebezpečnější?

Neřekl bych, že dnes existuje látka, která by byla v tomto směru dominantní, jako byl v minulosti azbest nebo polyaromatické uhlovodíky. Za problematické považuji plasty, protože se stále hodně používají a obsahují látky, které jsou z karcinogenity podezřelé nebo jsou hormonálními disruptory.

O které konkrétní látky se jedná?

Patří sem například ftaláty, bisfenoly a takzvané věčné chemikálie neboli PFAS. Označit látku jako karcinogen je ale trochu problematické.

V čem je to problematické?

Zařazení musí vycházet z dlouhodobého výzkumu, který se provádí na velké skupině lidí vystavené dané látce ve vyšší dávce. Až po takovém výzkumu se může látka zařadit mezi karcinogeny. Samozřejmě se testuje i na zvířatech nebo buněčných liniích, ale nejlépe se to pozná na lidské populaci.

Výzkum může být i do určité míry zkreslený, protože pokud máte látku, která je prokazatelně karcinogenní, ale nepoužívá se dostatečně často, tak se může zdát, že je méně škodlivá než látka, která je třeba reálně méně škodlivá, ale používá se hodně.

V případě environmentálního znečištění je prokazatelnost horší, protože různé látky se mohou svým vlivem sčítat nebo naopak působit proti sobě. Takové asociace se pak sledují statistickým zpracováním na velké populaci. Aby se mohlo s jistotou říci, že látka je karcinogenní, musíte vycházet i z fyzikálně chemických vlastností látky.

Jakým způsobem se tyto látky dostávají do lidského těla? Přes vodu, potraviny, ovzduší nebo kontaktem?

Na člověka působí vše dohromady. Nejhorší je asi ovzduší, protože se té expozici těžko vyhnete. V případě potravin se dají vybrat kvalitnější, ale záleží i na způsobu zpracování. Kožní kontakt je zase problematický u některých výrobků, které nesplňují stanované normy.

Jak je na tom Česko, co se týče expozice toxickým látkám ve srovnání s jinými státy Evropské unie?

Dlouhou dobu jsme byli v kontaminaci ovzduší na špičce, kvůli těžkému průmyslu, spalování uhlí a chemickému průmyslu. Od devadesátých let se znečištění celkově zmenšuje díky kvalitnějším filtrům a celkovým legislativním omezením. V současnosti v Evropě nijakým způsobem ve znečištění nevynikáme. Co se týče rozdílu mezi kraji, tak nejhůře na tom je Moravskoslezský kraj ve srovnání s jinými.

Pozorujete souvislost s horším ovzduším v Moravskoslezském kraji a větším počtem případů onkologických onemocnění?

Je to zvláštní, ale nepozorujeme. Sledujeme především biomarkery, tedy určité změny v organismu ještě před vypuknutím nemoci. U lidí v Moravskoslezském kraji nejsou sledované parametry nijak výrazně vyšší. Předpokládáme, že došlo k adaptaci lidského organismu na vliv prostředí. Takové případy se pozorovaly různě po světě. Všechna data, která máme, ukazují na to, že v Moravskoslezském kraji došlo k něčemu podobnému. V kraji je například zvýšená dětská nemocnost, ale zároveň nepozorujeme větší výskyt nádorových onemocnění nebo zkrácení délky života.

Co může jednotlivec udělat, aby snížil svoji expozici karcinogenním látkám? Jde tomu alespoň částečně předejít?

Je to obtížné. Životním stylem se dá ovlivnit hodně – tím, jak se člověk stravuje a jestli má dostatek pohybu. Spojitost kouření s rakovinou je běžně známou záležitostí. Ale onkologická onemocnění jsou multifaktoriální, tedy vlivů na onemocnění je spousta. Částečně je to i genetická záležitost a potom jsou tu faktory týkající se životního prostředí. Je ale otázkou, jak se to všechno namíchá a ovlivní dohromady. Nedá se to dopředu odhadnout.

Zmiňoval jste, že legislativní opatření pomohla v některých případech snížit znečištění. Mohla by být zavedená ještě nějaká další?

Za mě je to především otázka plastů, jejichž omezení, až na nějaké menší snahy, nejsou příliš úspěšná nebo důsledná. Týká se to jak látek, které vstupují do výroby plastů, tak látek, které se z plastových výrobků sekundárně mohou uvolňovat. Problémem jsou i mikroplasty.

Počet onkologicky nemocných v Česku roste, stejně jako v ostatních zemích. Dá se předvídat, jak to bude dál?

Onkologické onemocnění vzniká kvůli poškození DNA, které je vlastně přirozenou záležitostí. Lidský organismus se s tímto poškozením běžně umí vyrovnat, jenomže jak stárne, reparační mechanismy nebo schopnosti těla se bránit se opotřebovávají a již tak dobře nefungují. S tím, jak se prodlužuje délka života, je iluze si myslet, že počet nádorových onemocnění bude klesat. Zároveň jsou daleko lepší možnosti léčby a prevence záchytu onemocnění. Za určitých okolností může člověk s nádorovým onemocněním žít i poměrně dlouhou dobu.

Počet onkologicky nemocných roste i mezi mladými lidmi. Co je příčinou?

To je alarmující věc, ale úplně přesné příčiny zatím neznáme. Pravděpodobně je to záležitost jak životního stylu, tak genetických predispozic.