Boj za lepší ovzduší ve městech se dosud zaměřoval hlavně na výfukové plyny. Moderní auta, a zvláště ta elektrická, už znečišťují ovzduší výfukem méně, ale překvapivě to neznamená konec problému.
Hlavním zdrojem městského prachu se podle nové studie EIT Urban Mobility z května tohoto roku brzy stanou takzvané nevýfukové emise: částečky uvolňované z brzd, pneumatik a z oděru vozovek. Tyto drobné částice jsou neviditelné pouhým okem, ale mají podobně jako spaliny z motorů významný vliv na naše zdraví i životní prostředí.
Ve skutečnosti nyní tvoří většinu polétavého prachu z dopravy. Například v Barceloně až 78 procent všech emisí částic menších než 10 mikrometrů (PM10) a 65 procent menších než 2,5 mikrometru (PM2,5) z dopravy pochází právě z brzd, gum a opotřebení silnic. Tyto částice se dostávají do vzduchu, půdy i vody, přispívají k mikroplastovému znečištění a ohrožují ekosystémy i lidské zdraví. Není divu, že více než 96 procent Evropanů dýchá vzduch s koncentracemi PM2,5 nad limity Světové zdravotnické organizace. Neviditelný prach z aut k tomu výrazně přispívá.
Brzdy a pneumatiky: skrytý nepřítel
Z výfuků aut už toho tolik nevyjde. Moderní motory jsou čistší a elektromobily nemají výfuk žádný. Zato brzdový prach a otěr z pneumatik se stal novým strašákem městského ovzduší. Každé zabrzdění uvolní jemné částice z brzdových destiček a kotoučů. Každé protočení kola zase trochu obrušuje pneumatiku a silnici.
Elektromobily na jedné straně pomáhají problém brzdit – doslova. Díky rekuperačnímu brzdění mohou omezit opotřebení brzd až o 80 procent, takže do vzduchu jde z nich o poznání méně prachu. Také samozřejmě odstraňují výfukové emise úplně, což je jednoznačné plus. Jenže mají i stinnou stránku: bývají těžší než běžná auta se spalovacím motorem (průměrně cca o 20 % víc) kvůli bateriím. A vyšší hmotnost znamená větší opotřebení pneumatik a také vozovky – tedy více neviditelných částic pryže a asfaltu.
Pozitivní zprávou je, že celkově elektrifikace dopravy i přesto přináší zlepšení. Odstranění výfukových plynů a výrazné omezení brzdového prachu zatím převáží zvýšené emise z pneumatik. Do budoucna ale musíme řešit i tento „prachový ocas“ automobilismu. Evropská norma Euro 7 proto zavádí limity pro otěr brzd (od 2026) a pneumatik (od 2028). Automobilky tak budou nuceny vyvíjet čistší brzdy a gumy, což může postupně pomoci – ovšem jen u nových vozidel a nástup měřitelných zlepšení bude velmi pozvolný.
Technickou zajímavostí je, že dnes méně využívané bubnové brzdy jsou díky své uzavřené konstrukci příznivější ve vztahu k emisím, neboť jich produkují o cca 23 procent méně.
Menší vozidla dávají ve městě smysl
Z výše uvedeného plyne jednoduchá úvaha – čím lehčí vozidlo, tím méně prachu z něj odpadává. Drobný elektroskútr s hmotností několika desítek kilogramů se podepíše na silnici a ve vzduchu nesrovnatelně méně než dvoutunové SUV. Mikromobilita, tedy kola, elektrokoloběžky, cargo-biky a vůbec malá městská vozítka, proto není jen módní výstřelek, ale i skvělý nástroj ke snížení emisí. Prostě je potřeba vozidla do měst odlehčovat a také podporovat přechod na menší dopravní prostředky vždy, kdy je to možné.
E-mobilita sama o sobě neřeší prostorové problémy měst. Elektromobily sice snižují emise, ale pokud jimi nahradíme každý spalovací vůz jedna ku jedné, města budou nadále ucpaná objemnými auty a prach z pneumatik či silnic nám stejně skončí v plicích. Řešením je mít méně aut – a když už auta, tak spíše menší a lehčí. Studie EIT Urban Mobility to potvrzuje: omezování počtu soukromých jízd autem (tedy přechod k MHD, cyklistice či pěší chůzi) dokáže snížit znečištění prachem až pětkrát více než samotná elektrifikace vozového parku.
Nečistoty z brzd a pneumatik nám připomínají, že zelenější budoucnost měst nezajistí jen výměna motoru, ale především změna celého přístupu k dopravě.
Pokud chceme čistý vzduch a zdravé město, musíme tedy řešit následující:
- upřednostnit lehká, úsporná vozidla
- podpořit alternativy k jízdě autem.
- podporovat mikromobilitu, MHD, pěší chůzi
- omezovat vjezd či parkování obřích SUV a velkých dodávek tam, kde nejsou potřeba.
A je také potřeba chytře měnit design města tak, aby se omezilo prudké brzdění či akcelerace. K tomu jsou ideálně plošné zóny se sníženou rychlostí (např. zóny 30).
Odkud pochází prach z pneumatik a kam mizí?
Hlavním zdrojem prachu z pneumatik je tření mezi běhounem pneumatiky a povrchem vozovky. Část drobných částic vzniká i „odpařováním“ některých složek pneumatik při vyšších teplotách. Jakmile tyto částice vzniknou, mohou se různými cestami dostat do životního prostředí:
– Přímo do ovzduší: Přibližně dvě až pět procent částic z opotřebení pneumatik se uvolňuje do vzduchu. Můžeme je vdechnout, spolknout, nebo se mohou dostat do těla přes kůži. Část z nich také putuje na velké vzdálenosti a znečišťuje půdu a vodní toky.
– Usazení na vozovce a v jejím okolí: Až 75 procent částic zůstává na vozovce nebo v jejím okolí. Něco z toho sice odstraní úklid silnic, ale zbytek se hromadí v půdě.
– Splach dešťovou vodou: Zhruba 25 až 55 procent prachu z pneumatik odplaví déšť nebo tající sníh. Tyto částice pak končí v kanalizaci nebo přímo ve vodních tocích. Část z nich se sice odstraní při čištění odpadních vod, ale velká část zůstává v půdě a vodním prostředí. Například v Londýně pomáhají zachytit část tohoto znečištění odvodňovací šachty, které dokážou zadržet 20 až 50 procent těchto částic v závislosti na rychlosti proudění vody.
Ondřej Mirovský
Ondřej Mirovský je komunálním politikem Strany zelených.
