Z diskusí na sociálních sítích i jinde vidím, že nejspíš většina lidí moc nerozumí, jak emisní povolenky vůbec fungují, tak se tomu pověnuji. Nebudu se rozepisovat, „proč to celé děláme“. Kdo si dodnes nevšiml, že je tu jakási klimatická změna a je nutné hledat cesty, jak snížit uhlíkovou stopu lidstva, tam je asi zbytečné vysvětlování.
Jdeme na to; popisuju ETS1, protože ty už jsou pár let v běhu a můžeme ilustrovat realitu. Emisní povolenky na emise z dopravy a budov neboli ETS2 ale budou podobné.
Kde se ty potvory vůbec berou?
Co je to vůbec ta „povolenka“? Je to právo vypustit jednu tunu CO2 a má elektronickou podobu (zápis v registru); úřední název jedné povolenky je EAU (EU allowance). EU rozhoduje – na základě fungování trhu, zejména podle množství vypouštěných emisí u dotčených firem – o každoročním generování těchto povolenek. Vypořádání je vždy k 30. dubnu.
Co se s nimi dál děje?
Jedna důležitá a nejspíš málo známá informace: z těch „vygenerovaných“ povolenek se skoro polovina přiděluje bezplatně, tedy „daruje“ firmám. Například v roce 2023 šlo do aukcí 517 milionů povolenek, zdarma přiděleno bylo 537 milionů, a ještě docela velká část (dalších 272 milionů povolenek) šlo do stabilizační rezervy, tedy mimo trh.
To vypadá divně – znamená to, že vlastně nemalá část firem dostává „odpustky“ zdarma? Skutečně to takhle funguje. EU totiž není taková necitelná bestie, za jakou ji možná považujeme, a ví, že existuje řada průmyslů, kde není možné přestat vypouštět emise z technologických důvodů (není zatím jiná cesta).
Proto nastavila pravidla, že na „nejlepší možný postup“ se přidělují povolenky zhruba kryjící emise firmy zdarma. Teprve na nadprodukci, které lze úpravou technologií zabránit, si musí firma povolenky koupit. Obří část průmyslu tak není povolenkami vůbec zasažena. Jedná se přitom o tak důležitá odvětví, jako je výroba cementu, oceli, papíru či hliníku. (Tolik k debatě, že „Green Deal zabíjí evropský průmysl“).
Tuto skutečnost na dezinformátorských médií nenajdete. Bohužel o ní skoro nepíšou ani korektnější média.
Jak se s povolenkami obchoduje?
Existují tři typy obchodů a všechny jsou časté.
První je takzvaný primární trh, primární aukce: povolenky, které vydá EU a firmy je nakupují. Tyto povolenky jdou pouze přes aukci.
Druhé pak je obchodování mezi firmami (firmy jako producenti, firmy jako finanční instituce), takzvaný sekundární trh. Ten probíhá na téže burze.
A třetí je přímý trh mezi firmami, což je též povoleno, tedy zcela mimo burzu a za takové ceny, jaké si dohodnou. Jen se musí obchody zapsat do registru, aby EU znala bilanční sumy.
Důležité je vědět, kde se toho kolik obchoduje. Zdaleka největší je sekundární trh mezi firmami na burze, který zahrnuje skoro 90 procent veškerého objemu. Menší jsou pak přímé obchody mimo burzu (cca šest procent objemu) a nejmenší jsou primární emise povolenek, které vydá EU (zbylá čtyři procenta).
Těch 90 procent ovšem klame. Často se totiž jedná o vícenásobné obchody s jednou povolenkou – blížíme se tedy k tématu přeprodávání a spekulačnímu obchodování, k derivátům, opcím a futures. O tom dále.
Povolenky se spotřebovávají
Co když firma vypustí tunu emisí, a koupí si tedy povolenku na tuto tunu? Co se s ní stane potom? Firma se jí při každoročním součtu „vzdá“ (protože byla „použita“), v žargonu se to nazývá surrender. Povolenka se následně v registru zruší, protože byla využita.
A co když se na to firma vykašle? Vypustí emise a nekoupí povolenku, nebo vypustí, koupí a „nevzdá“ se jí? Jednoduše zaplatí pokutu. A ta je větší, než kdyby to firma udělala, jak má.
Jakou roli hraje unijní rezerva?
Velkou roli hraje zmíněná unijní rezerva. Unie vydává nové povolenky podle předem daných pravidel (účastníci trhu je znají), ale umísťuje část „mimo trh“ do jakéhosi zásobníku zvaného Market Stability Reserve (MSR). Čísla jsou velká, v zásobníku jsou stovky milionů povolenek. Dá se dokonce říci, že tam je skoro jednoroční rezerva.
Důležitější je však vědět, k čemu MSR slouží. Inu, ke stabilizaci trhu. EU totiž kdykoli může z MSR uvolnit povolenky na trh, nebo je naopak z trhu stáhnout. Může také část povolenek v MSR zneplatnit.
Proto je MSR důležitý nástroj, který umožňuje držet ceny povolenek v rozmezí, které dává smysl: tedy motivuje účastníky trhu k dekarbonizaci a zároveň je neničí. Příliš nízká cena není motivační, příliš velká by zase těžce dopadala na firmy a neúnosně by poškozovala jejich byznys.
Pokud tedy se (zcela správně) ptáte, zda má EU dostatečné nástroje, jak držet cenu v přijatelných mezích, tak ano.
Trh s povolenkami má pravidla, která účastníci znají. EU nepracuje s úložištěm náhodně, jak se kdo zrovna vyspí – pravidla jsou předem dána. Ostatně většina trhů podléhá nějaké regulaci a pravidlům. Důležité je, že platí pro všechny stejně. Na papíře to vypadá komplikovaně, ale ve skutečnosti je to „softwarová věc“, která nikomu hlavu nemotá.
A co spekulanti? Nejsou to ti, kteří se „napakují“?
To je dobrá a důležitá otázka. I experti jsou trochu rozpolcení v tom, zda na trh s povolenkami „tradery“ (tedy ti, kteří nejsou ani poskytovateli, ani příjemci, jen zobchodovávají) pustit, či ne. Tak jako u jiných obchodů je totiž trading se všemi jeho nástroji užitečný a potřebný, bere si nicméně svoji marži.
Je potřeba to rozebrat. Tradeři (i burza sama) se typicky živí z poplatků. Ty jsou procentuálně nepatrné, ale při velkých objemech to dělá peníze, které je uživí. Povolenku přitom zatíží úplně nepatrně.
Budu i konkrétní: existují poplatky za futures (transakční a na clearing), na primární a sekundární strop, a pohybují se v jednotkách eur na 1000 povolenek (kilotun CO2). Pokud tedy jedna povolenka stojí 45 EUR, tedy tisícikorunu, poplatek činí cca čtyři eurocenty, tedy o korunu dvacet. To je zanedbatelné a nejde se tomu stejně vyhnout, protože ani burza není zadarmo.
Lidé, kteří moc nerozumí fungování burz, říkají: spekulant nakoupí levně obrovské objemy, vyžene cenu nahoru a pak to draho prodá, strká si do kapsy obrovské zisky. Jenomže tak to obvykle nefunguje (výjimky ale existují!). Za prvé je zde dohled, který takové chování zakazuje, a není bezzubý. Transakce jsou pod kontrolou, povolenky jsou registrované a dohlížitel ví, kdo kolik drží.
Nejlepší ochranou ale je trh samotný – na to má nástroje, jako jsou deriváty či futures. Pokud by se objevilo podezření na hromadění povolenek za účelem vyhnání ceny nahoru, hedgeoví obchodníci to rozpoznají a okamžitě vsadí proti tomu. Na burzách je navíc obrovské množství hráčů, kteří si velmi tvrdě konkurují.
Není lepší uhlíková daň namísto vymýšlení těchto složitostí?
I tohle je úplně legitimní otázka a korektní odpověď zní, že každá z variant má svá pro a proti. První argument je prosaditelnost. Uhlíková daň (carbon tax) spadá pod daňový režim, kde je nutná jednomyslnost, tedy všechny státy EU by musely hlasovat pro ni. Je skoro jasné, že ruské gubernie, jakými je Maďarsko a dnes i Slovensko, by byly proti. ETS lze prosadit kvalifikovanou většinou, což se stalo.
ETS je navíc paradoxně ochranou konkurenceschopnosti, což by jednotná daň nebyla. Píšu o tom výše: některá odvětví jsou extrémně energeticky náročná. Energie tam tvoří velkou část nákladů a současně není zatím cesta, jak je převést na čisté energie, například ocelářství a cementárny. ETS jim umožňuje dát výjimku, případně časově omezenou výjimku, a tím udržet konkurenceschopnost.
Důležitým faktorem je stabilizační fond („zásobník“, MSR), který umožňuje flexibilně měnit cíle. Daně by to neumožňovaly.
ETS má navíc dva konce: firmy, které jedou na čisté energie, na systému přímo vydělávají. Dostávají alokované povolenky zdarma a prodávají je, zatímco u daně by byly na nule.
Ve finále pak ETS umožňuje lépe pracovat s penězi, které EU díky tomu vybere, a cílit je na dekarbonizační opatření. Daně se vybírají lokálně, je obtížné (spíš nemožné) je využít cíleně a zřejmě by z nich státy lepily různé díry v rozpočtech.
Jiří Hlavenka
Jiří Hlavenka je český podnikatel a investor, brněnský patriot. Je například spoluzakladatelem Kiwi.com, vyhledávače letenek, dnes investuje především do startupů. Je členem Pirátské strany.
