Každá cesta začíná a končí chůzí. Chůze je jednou z prvních věcí, které chce dítě dělat, a jednou z posledních věcí, kterých se chceme vzdát. Chůze je esenciální lidská činnost. Chůze nabývá mnoha podob od základního dopravního prostředku, příležitosti k trávení volného času až po náboženský akt. Stává se významným filozofickým, literárním a historickým předmětem. Jednoduchost chůze je základní princip, který umožňuje bytí v souladu s přírodou, umožňuje život.

Potenciální terapeutické přínosy cestování jsou již dlouho uznávány. V rámci cestování obvykle cestovatel prochází velkou životní změnou, doslova „pře-chází“, proto vidíme přechod jako psychologický proces odpoutání se od starého. Procházení mezi starým a novým . Poté přijetí a ztotožnění se s novým. Mezi běžné životní přechody patří rozvod, ukončení vztahu, snaha vyřešit nebo změnit problematické osobní a pracovní situace. Tyto situace je třeba propracovat a psychologicky zpracovat, aby se jednotlivci mohli posunout ve svém životě dál.

V přírodě se setkáváme s metamorfózami (cesta od housenky k motýlovi), které přitahují pozornost. Představují metafory pouti z nízkosti a nediferencovanosti k dokonalejším stavům. Podobně je tomu s lidskou zralostí a vyzrálostí, ke které se vztahujeme v rámci psychoterapie. Existují dva hlavní důvody, proč lidé dělají změny ve svém životě – protože změnu potřebují a protože chtějí. Razantní změnou v současné době bývá častěji a častěji pouť.

Co znamená pouť

Pouť původně značí výpravu na posvátné místo nebo do svatyně. Ať už putujeme na svaté místo nebo k sobě na chalupu, tak nás putování vnějším světem upomíná na vnitřní pouť. Svým způsobem jsme na cestě pořád, neustále putujeme. Život je cesta a jak zpívá Mňága a Žďorp „I cesta může být cíl“.

Když vyrazíme na pouť do svatého místa, jedná se o symbolický počin, který nám připomíná, že život je neustále v pohybu. Kráčet do posvátného cíle v konečném důsledku znamená uvědomit si, že se onen posvátný prostor nachází uvnitř nás. Vnější a vnitřní jsou jedno a totéž, podobně jako stání a chůze. Vykročením na vnější cestu zároveň kráčíme po té vnitřní. Cesta poutníka není snadná ani přímočará.

Současná doba připomíná načechranou peřinku pohodlí, kdy máme po ruce spíše ustrašenost a obavy než odvahu a smysl pro dobrodružství. Možná i proto se každým rokem zvyšuje počet poutníků na nejznámější Svatojakubské pouti Santiago de Compostela, který poslední roky přesahuje 350 tisíc poutníků za rok.

Chůze aneb dojít k sobě

Chůze je dokonalý prostředek nejen spojení vlastním tělem, ale také s vlastním nitrem. Chůze je tím nejpřirozenějším způsobem, jak být v kontaktu se sebou. Chůze jako by stála snad v nejčastější metafoře lidského života, v cestě. Neustále se přesouváme, neustále putujeme, vlastním příběhem, jedinečností.

I přesto nebo možná právě proto jsme mnozí z nás už unaveni z hektického života. K hektickému životu až jako bychom byli odsouzeni – společností, očekáváními, zážitky. Když se díváme do historie, tak spatřujeme chůzi jako prostředníka kreativity, ať už se jedná o Sokrata chodícího po Aténách, Nietzscheho, který zmiňuje, že všechny velké myšlenky se rodí za chůze, nebo Steva Jobse, který na strategické a kreativní schůzky brával kolegy na procházky.

Coelhův Alchymista říká, že musíme nejdříve vyjít na cestu, abychom se mohli vrátit, obohaceni o poznání, že vše potřebné máme u vlastního prahu, sami v sobě. Uvědomění výjimečnosti prožívaného života se těžko vyčítá z knih. Skutečné vědění slova přesahuje. Přesahuje všechny teorie a abstraktní koncepce. Opravdové porozumění vychází ze zkušenosti.

Pozvání

Chůze je dobrá věc. Chůze podporuje veřejné i individuální zdraví, interakci mezi sousedy, přispívá k pocitu komunity a pozitivnímu pocitu z místa, co je důležité v době obav z klimatických a environmentálních změn, přispívá ke snížení dopravních zácp, znečištění ovzduší a emisí. Chůze přináší novou perspektivu. O novou perspektivu se snažíme i my na Putování mezi stromy – Konferenci o přírodě v přírodě. Pojď s námi pošťouchnout svou kreativitu.