Boj o Istanbulskou úmluvu: mezi ochranou žen a kulturními válkami

Málokdo ji četl, ale každý na ni má názor. Istanbulská úmluva se stala symbolem boje proti „genderové ideologii“. Co úmluva proti domácímu násilí obsahuje, co v ní naopak není a proč pět zemí váhá s její ratifikací?

Jen pět evropských zemí dosud neratifikovalo Istanbulskou úmluvu. Česká republika spolu se Slovenskem, Maďarskem, Litvou a Bulharskem tvoří skupinu států, které sice úmluvu proti násilí na ženách před lety podepsaly, ale nikdy ji neuvedly v život. V podobné situaci je i zakavkazská Arménie. Její sousedé – Ázerbájdžán a Rusko – jako jediné členské státy Rady Evropy úmluvu ani nepodepsaly. Zvláštní postavení má Turecko, které úmluvu v Evropě nejprve prosadilo a ratifikovalo, aby od ní jako první země následně odstoupilo.

Důvody odmítání jsou přes historické a kulturní rozdíly překvapivě podobné, ať už jde o Prahu, Budapešť nebo Sofii. Ve střední a východní Evropě se úmluva, která má v západní části kontinentu především symbolickou roli v ochraně žen, stala předmětem vyhrocených sporů.

          Zdroj: Ekonews

Skutečný obsah úmluvy a její dopady přitom často zůstával stranou. Konzervativní politici a církevní představitelé v ní vidí ohrožení tradičních rodinných hodnot a varují před „genderovou ideologií“. Odpůrci úmluvy používají tento termín pro označení údajné snahy zpochybnit přirozené biologické rozdíly mezi muži a ženami. Ve skutečnosti úmluva pouze poukazuje na to, že některé společenské představy o rolích mužů a žen mohou přispívat k tolerování násilí. Například ekonomická závislost žen na partnerech, především během rodičovství, může ztížit jejich možnost opustit násilný vztah.

Paradoxně právě odpor vůči schválení úmluvy rozvířil debatu o domácím násilí, které bylo v postkomunistických zemích dlouho tabuizovaným tématem. V Česku se díky tomu připravují změny zákonů, které mají poprvé jasně definovat domácí násilí a posílit práva obětí.

Turecký gambit

Máloco ukazuje proměnu diskuse kolem Istanbulské úmluvy lépe než příběh Turecka. Před patnácti lety bylo Turecko kandidátem na vstup do Evropské unie. Tehdejší premiér Recep Erdoğan chtěl zemi přiblížit Západu a úmluva proti násilí na ženách byla jedním ze symbolů této snahy.

Istanbulská úmluva, celým názvem Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, byla prvním mezinárodním dokumentem, který komplexně řeší problém násilí na ženách včetně prevence a práce s agresory. Vznikla v době, kdy podle údajů Světové zdravotnické organizace měla pětina žen v aktivním věku v Evropě zkušenost s některou z forem fyzického nebo sexuálního násilí v partnerském vztahu.

Turecko bylo jedním z tahounů jejího přijetí v Radě Evropy a prosadilo, aby se závěrečné jednání konalo v Istanbulu v květnu 2011. Odtud pochází i vžitý název Istanbulská úmluva. O rok později ji Turci jako jedni z prvních ratifikovali. Uplynulo deset let a všechno je jinak.

Erdoğan jako prezident od úmluvy odstoupil. Její obsah se přitom nezměnil; změnil se pohled tureckého politického vedení na svět. Po zmařených nadějích na rychlý vstup do EU se země vzdálila od Západu a přiklonila k náboženskému konzervatismu.

Zatímco Turecko od úmluvy odstoupilo, další evropské země se k ní postupně připojovaly. Proces ratifikace však nebyl jednoduchý ani v zemích, které dokument podepsaly. Česko představuje typický příklad země, kde se cesta k ratifikaci změnila v několikaletou společenskou debatu o hodnotách a právech, ale stala se i součástí kulturních válek.

Lidovci na vahách

Česká republika podepsala úmluvu až v roce 2016 jako jedna z posledních zemí. Ministerstvo spravedlnosti, které má zajistit kroky směřující k přijetí mezinárodních úmluv, do té doby postupovalo podle data jejich uzavření. Tento tradiční, avšak nepsaný princip přestal v případě Istanbulské úmluvy platit po roce 2014, kdy vznikla nová koaliční vláda Bohuslava Sobotky.

Vedle sociálních demokratů a hnutí ANO Andreje Babiše byli třetím partnerem ve vládě lidovci. Lidé blízcí KDU-ČSL tehdy dostali na starost i postupy při uzavírání mezinárodních smluv. Lidovci jsou menší konzervativní stranou s tradičně silnými vazbami na katolickou církev. Jejich vliv dlouhodobě převyšuje volební výsledky – často hrají roli jazýčku na vahách při sestavování vlád, díky čemuž byli téměř nepřetržitě součástí vládních koalic od vzniku samostatné republiky.

O podpisu úmluvy rozhodovala v únoru 2016 Sobotkova vláda. Hlasování nebylo jednotné. Proti se postavili tehdejší vicepremiér Pavel Bělobrádek a ministr zemědělství Marian Jurečka, oba významní představitelé lidovců a svého času také předsedové strany. Podle jejich kolegů na vládě již tehdy zaznívaly argumenty proti úmluvě ve smyslu, že by měla údajně zavádět genderovou ideologii, otevřít cestu k adopcím dětí homosexuálními páry a prosadit myšlenku více pohlaví.

Jde o časté námitky odpůrců Istanbulské úmluvy, přestože samotný dokument nic takového neobsahuje. V té době však debata nevzbudila větší veřejnou odezvu ani emoce. Vláda výraznou většinou podpis schválila a prezident Miloš Zeman zmocnil velvyslance při Radě Evropy k podpisu smlouvy, k čemuž došlo 2. května 2016.

Nedotáhli to do konce

Pro definitivní přijetí úmluvy byla nutná ještě ratifikace – souhlas obou komor parlamentu. K tomu dosud nedošlo. „Když se vláda rozhodla k úmluvě přistoupit, měla ratifikaci dotáhnout do konce. Tak by to ostatně mělo být u každé mezinárodní smlouvy,“ říká k tomu Jiří Dienstbier, tehdejší ministr pro lidská práva a rovné příležitosti a do roku 2020 senátor za sociální demokracii. „Už tehdy bylo zřejmé, že proces ratifikace nebude jednoduchý,“ dodává nynější advokát s odkazem na nejednotné hlasování ve vládě.

Istanbulskou úmluvu nepředložila do parlamentu k ratifikaci Sobotkova vláda ani následující dvě vlády Andreje Babiše, přestože předseda ANO nebyl původně proti a ratifikaci podporovali i první dva ministři spravedlnosti za ANO Helena Válková a Robert Pelikán. Úmluva proti násilí na ženách a domácímu násilí je sice ve srovnání s jinými mezinárodními lidskoprávními smlouvami poměrně dlouhá, v českém právu však pro přijetí vyžadovala jen minimum změn. Šlo především o úpravy v trestním zákoníku týkající se okrajových činů, například zavlečení do ciziny za účelem nuceného sňatku.

Většinu těchto změn schválila už Sobotkova vláda. K ratifikaci v parlamentu mělo dojít do poloviny roku 2018. K projednání však nedošlo ani v tomto období, ani během následující druhé Babišovy vlády.

Tenkrát na Slovensku

Jeden z klíčových momentů, který významně ovlivnil další osud úmluvy v Česku, přišel v dubnu 2018, kdy čeští a moravští katoličtí biskupové zamířili na Slovensko na setkání se svými protějšky. Pro slovenské biskupy byla Istanbulská úmluva tehdy zásadním tématem. V zemi se schylovalo k ratifikaci a slovenské křesťanské církve vyzvaly tamní vládu k odvolání podpisu pod úmluvou s odůvodněním, že obsahuje prvky „genderové ideologie“. Oficiální tisková zpráva ze setkání v Nitře obsahuje pouze stručnou zmínku o tom, že zástupci České biskupské konference „vyslechli zkušenosti slovenské strany s reakcí církve na proces ratifikace Istanbulské úmluvy, což je téma aktuální i v České republice.“

Podle několika zdrojů blízkých vedení katolické církve byl dopad setkání zásadní. Zatímco předtím Istanbulská úmluva v církvi jako téma nerezonovala a byla vnímána jako neškodná, po návratu mezi biskupy převážil názor, že je třeba proti jejímu schválení aktivně vystoupit. „Pokud to zjednoduším, biskupy a vedení církve úmluva do té doby vůbec netrápila, v řadě případů ji ani neznali, ale po příjezdu ze Slovenska se až na výjimky vrátili s tím, co se na nás valí za hrůzu,“ říká jeden z lidí blízkých vedení katolické církve.

O několik týdnů později se v kostelech po celé republice četl biskupský pastýřský list. Ten – byť umírněnější než slovenská verze – popisoval Istanbulskou úmluvu jako něco, co je „neslučitelné s přirozeným zákonem, zdravým rozumem a křesťanskou zkušeností“. Zatímco církev v něm jednoznačně odsuzovala násilí na ženách jako neslučitelné s křesťanskými hodnotami, kritizovala způsob, jakým úmluva k problému přistupuje.

Argumentovalo se zjevnými nesmysly

Církev se postavila především proti tomu, jak Istanbulská úmluva ve své obecné části vysvětluje příčiny násilí na ženách. Dokument konstatuje, že k mnoha formám násilí na blízkých osobách dochází právě proto, že obětí je žena. Vedle jiných příčin to má své kořeny v historicky nerovném postavení mužů a žen ve společnosti. Tato nerovnost se projevuje například v ekonomické závislosti žen na partnerech, kterou posiluje výpadek příjmů během rodičovství a tradiční role muže jako živitele rodiny. Ženám tyto okolnosti významně ztěžují včasné opuštění násilných vztahů, které mohou končit až tragicky.

To, co úmluva označuje jako nežádoucí genderové stereotypy, považují biskupové za přirozené a Bohem dané rozdělení rolí v tradiční rodině. Vadilo jim, že dokument pracuje s pojmem „gender“ jako se společensky utvářenými rolemi, které společnost považuje za vhodné pro muže a ženy. Představitelé církve v tom vidí příznak „genderové ideologie“, tedy údajné popírání biologických rozdílů mezi muži a ženami a snahu rozvrátit tradiční rodinu. Úmluva by podle nich mohla také otevřít cestu k uzákonění manželství homosexuálních párů, byť nic takového neřeší. Text úmluvy nepopírá biologické rozdíly mezi pohlavími, jen říká, že jimi nelze ospravedlňovat násilí.

Ke zcela legitimní, sociálně konzervativní kritice úmluvy se však přidaly hlasy šířící zjevné nesmysly. „Diskuse kolem úmluvy byla strašně rychle, uměle a cíleně polarizovaná,“ popisuje současná vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Šimáčková Laurenčíková období po roce 2018. „Do veřejnosti se začaly dostávat cíleně šířené falešné zprávy o tom, že úmluva například zničí naše tradice, Velikonoce a pomlázku, nebo že budeme muset přijmout všechny ženy, které podstoupily obřízku v Africe,“ vysvětluje.

„Příchod vlády homosexuálů“

V některých případech šlo o překrucování reality, v jiných o úplně smyšlená tvrzení. Symbolem této vlny se stalo svatováclavské kázání katolického kněze a bývalého ministra školství Petra Piťhy v září 2018. Piťha ve svatovítské katedrále vykreslil apokalyptický scénář po přijetí úmluvy: rodiny měly být podle něj roztrhány, děti odebrány a odpůrci deportováni do „nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru“.

V projevu mluvil o „zákeřné“ úmluvě, protože v samotném textu podle něj není nic, pod co by se rozumný člověk nemohl podepsat, ale nebezpečí se skrývá v jiných nespecifikovaných dokumentech a v kontextu úmluvy. Přestože Piťhovo kázání vyvrcholilo další podivuhodnou hrozbou – o příchodu vlády nadřazené třídy homosexuálů – kázání na Den české státnosti významně ovlivnilo veřejnou debatu.

Dala totiž průchod nepodloženým tvrzením, co všechno přijetí úmluvy v českém právu změní. Například nesmysl o tom, že expertní skupina pro boj s násilím na ženách a domácím násilím (GREVIO), která monitoruje dodržování úmluvy, bude na území republiky zcela beztrestná a bude moci odebírat děti z českých rodin a odvážet je do zahraničí na převýchovu.

Ve skutečnosti má GREVIO pouze diplomatickou imunitu běžnou u mezinárodních organizací. Ta je chrání před svévolnými zásahy hostitelského státu do jejich práce, například při čtení korespondence nebo prohlížení osobních věcí. Odebírání dětí byl čirý výmysl.

Experti z GREVIO pravidelně navštěvují země, které úmluvu ratifikovaly, a vydávají doporučení ke zlepšení prevence a pomoci obětem domácího násilí. Například zkoumají, zda jsou azylové domy dostatečně financované a dostupné ve všech částech země. „Přestože se tehdejší zmocněnkyně pro lidská práva Helena Válková i nevládní organizace snažily trpělivě vysvětlovat obsah úmluvy, diskuse byla vedena tak agresivně a černobíle, že se ji podařilo zbavit jakékoliv racionality,“ dodává současná vládní zmocněnkyně Šimáčková Laurenčíková.

Právníci vyvracejí mýty

Na obavy, které zaznívaly ve středoevropských a východoevropských státech, nepřímo reagovali právníci z poradního orgánu Rady Evropy, takzvané Benátské komise. Na žádost Arménie se tato komise v říjnu 2019 zabývala tím, zda úmluva není v rozporu s ústavou země. Komise složená z expertů na ústavní a mezinárodní právo, mezi nimiž byla i česká profesorka Veronika Bílková z Právnické fakulty Univerzity Karlovy, se věnovala všem sporným bodům.

Benátská komise vydala stanovisko, v němž potvrdila, že úmluva nevyžaduje po státech uzákonění manželství osob stejného pohlaví. Ani nezasahuje do práva rodičů na výchovu dětí podle jejich přesvědčení, ani nenutí státy přijmout „genderovou ideologii“. Úmluva nijak nezpochybňuje biologické rozdíly mezi pohlavími. Na dvou místech zmiňuje „gender“ ve smyslu, že státy musí zajistit ochranu před domácím násilím všem osobám, nikoho při jejím poskytování nediskriminovat, a to ani na základě genderové identity.

Úmluva nezavádí ani žádné nové povinnosti u azylové politiky a expertní skupina GREVIO, která má dohlížet na její dodržování, nemá podle vyjádření Benátské komise žádné mimořádné pravomoci ve srovnání s jinými smlouvami. Komise tak došla k závěru, že v úmluvě není nic, co by bylo v rozporu s arménskou ústavou. Arménie přesto úmluvu k ratifikaci nepředložila a zůstává jednou ze zemí, která úmluvu podepsala, ale neratifikovala.

Lotyšský zlom

Naopak Chorvatsko a Lotyšsko, v nichž se strhla lavina stejných výhrad jako v Česku, dokument schválily. Chorvatský parlament schválil úmluvu v polovině roku 2018 jasným poměrem sto deseti hlasů k třiceti napříč politickým spektrem, a to přes protesty iniciované katolickou církví, jichž se účastnily tisíce lidí v největších městech Chorvatska.

Za úmluvu se tehdy aktivně postavila vláda včetně premiéra Andreje Plenkoviče. K ratifikaci přispěla veřejná osvěta o skutečném obsahu dokumentu i připojené prohlášení. V něm se uvádí, že přijetí úmluvy nezavazuje Chorvatsko k zavedení žádné „genderové ideologie“ do právního a vzdělávacího systému ani neznamená povinnost měnit ústavní definici manželství.

Úmluva je však i více než šest let od ratifikace v zemi předmětem politického boje. Letos se součástí vládní koalice staronového premiéra Plenkoviče stalo národovecké hnutí Vlast, které postavilo kampaň na „tradičních“ rodinných hodnotách, odmítání imigrace a účasti srbské menšiny v politice. Součástí volebního programu hnutí Vlast byla „částečná deratifikace“ úmluvy – což však není možné. Hnutí je prý proti násilí na ženách, ale odmítá „genderovou ideologii“ a experty z GREVIO, orgán sledující dodržování úmluvy, označuje za „Sorosovy žoldáky“.

Zatím poslední zemí, která Istanbulskou úmluvu ratifikovala, se letos stalo Lotyšsko. Přestože se dlouhodobě potýká s jednou z nejvyšších měr výskytu domácího násilí v Evropě, s ratifikací země dlouho váhala. Lotyško úmluvu podepsalo ve stejnou dobu jako Česko a ratifikovalo ji letos v lednu.

Změnu v přístupu k úmluvě přinesla tragická událost z jara loňského roku. Bývalý partner ubodal ženu před jejím dítětem, přestože využila všechny dostupné právní nástroje ochrany.

„Ten případ otevřel oči veřejnosti i politikům. Ukázal, že problém není v zákonech, ale v jejich vymáhání,“ uvedla lotyšská premiérka Evika Siliņaová pro Rádio FM99, partnerské médium Ekonews. Ratifikaci úmluvy prosadila jako premiérka krátce po svém nástupu do funkce loni na podzim.

Odpůrci i v Lotyšsku argumentovali proti úmluvě tím, že lotyšské právo už je s ní z devadesáti procent v souladu. Premiérka však zdůrazňuje jiný význam ratifikace: „Úmluva nám pomáhá určit priority a pracovat systematičtěji na prevenci násilí, monitorování agresorů a pomoci obětem.“

V Lotyšsku díky tomu vzniká centrum pro oběti sexuálního násilí, parlament schválil postihy za sexuální obtěžování a trestní zákon nově obsahuje samostatný paragraf o domácím násilí včetně psychického týrání. „Školíme státní zaměstnance v prevenci násilí, zavádíme elektronické náramky pro agresory a vyhodnocujeme účinnost celého systému podpory a prevence,“ dodala lotyšská premiérka Siliņaová.

Albánie, náš vzor

Úmluva proti násilí na ženách není všelék. Její hlavní význam je, že vytváří tlak na státy, aby se problému dlouhodobě věnovaly. „Velkým posunem je větší pozornost případům sexuálního násilí, které se dříve dostatečně neřešily,“ říká Marsela Allmuçaová, která několik let řídí projekt prvního azylového domu pro týrané ženy a dívky v Tiraně.

Albánie patřila mezi vůbec první země, které úmluvu ratifikovaly, a to bez větších kontroverzí. Debata o tradičních hodnotách nebo genderové ideologii se tam vůbec nevedla, k čemuž přispěl i sekulární charakter země. „Rychlá ratifikace proběhla bez větší veřejné diskuse, což na druhou stranu vyvolává otázky o transparentnosti celého procesu,“ dodává Allmuçaová.

Po ratifikaci došlo k posílení ochrany žen, které zažily násilí od blízké osoby, vznikla specializovaná centra pro oběti sexuálního násilí i programy pro práci s pachateli. Řada doporučení expertů z GREVIO však stále čeká na naplnění, jde hlavně o dostatek peněz pro azylové domy a na právní pomoc.

„Albánie je v oblasti pomoci obětem domácího násilí v mnoha ohledech napřed,“ říká Radan Šafařík, ředitel odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády ČR. Téměř patnáct let se účastní sjednávání a vyhodnocování dopadů lidskoprávních smluv včetně Istanbulské úmluvy.

Albánie, jinak velmi tradiční, chudá země bojující s dědictvím represivního komunismu, má podle něj velmi propracovaný systém sledování případů domácího násilí, kdy samosprávy úzce spolupracují s policií. Díky tomu nedochází jen k vykazování pachatelů ze společných domácností, jako tomu je v Česku, ale předchází se i jejich návratu. Pokud tam přesto dojde k partnerské vraždě, věnuje se tomu speciálně určený tým, který zkoumá, zda nedošlo k systémovému selhání. „To u nás není,“ vysvětluje Šafařík.

„V Česku každoročně zemře až několik desítek žen rukou svého partnera a nikdo to nešetří ze systémového hlediska: bylo tam vykázání dřív? Bylo tomu možné zabránit?“ dodává.

I neratifikovaná úmluva pomáhá

V tuzemsku letos poprvé proběhl pokus o ratifikaci v parlamentu. Senátoři v lednu úmluvu neschválili, k přijetí chyběly dva hlasy. Česko tak dál patří do pětice evropských zemí, které přijetí smlouvy nedotáhly do konce. Dopad je zčásti symbolický – neschválení již podepsané lidskoprávní úmluvy je na mezinárodní úrovni ostudné, zvlášť když se Česko opět stalo členem Rady OSN pro lidská práva, kde chce upozorňovat na porušování práv v Rusku a Bělorusku.

Ratifikace úmluvy by sice k žádným změnám národních zákonů už nevedla, ale zajistila by, že téma potírání násilí na ženách a boj proti domácímu násilí se stane dlouhodobým závazkem státu. Zkušenost s nějakou formou fyzického nebo sexuálního násilí ve vztahu má přibližně třetina českých žen, což je zhruba evropský průměr, jak ukázal velký srovnávací průzkum před deseti lety.

Česko však vyčnívá v nízké důvěře obětí ve veřejné instituce a policii, která nejzávažnější případy řeší. Druhým extrémem je nedostupnost specializovaných služeb pro oběti domácího násilí. Speciální azylové domy existují jen v Praze a v Brně. Krizová pomoc je dostupná zhruba v polovině krajů a jediná služba, která funguje na více místech, jsou ze zákona povinná intervenční centra v každém kraji.

Základní pomoc se tedy k obětem dostane, ale dlouhodobá podpora včetně ubytování je nedostupná, jak potvrdila nedávná analýza ministerstva práce a sociálních věcí. S úmluvou by se stát dostal pod tlak takové mezery v péči o oběti zaplnit. Úmluva totiž požaduje zajistit dostatečné financování služeb, přičemž v současnosti se vede tuhý boj o každý milion korun tímto směrem.

Přesto několikaleté martyrium se schvalováním úmluvy v Česku zřejmě nepřijde vniveč. Když se ukázalo, že Istanbulská úmluva je politicky těžko prosaditelná, přišla část organizací pomáhajících obětem s iniciativou, která poslancům a senátorům nabídla alternativu – národní verzi zákona o domácím násilí. Nyní jej projednává sněmovna. Návrh zákona poprvé zavádí definici domácího násilí a posiluje práva obětí v civilním právu.

„Istanbulská úmluva, i když nebyla dosud ratifikována, u nás přispěla k řešení domácího násilí možná víc než v některých západních zemích, které ji bez velké diskuse schválily,“ míní Radan Šafařík z úřadu vlády. „Máme za sebou šest let konstantní debaty, senát se několik hodin věnoval genderu a násilí na ženách,“ vysvětluje a dodává: „Možná měla větší dopad, než kdyby se ratifikovala někdy v roce 2017 a zavřela se nad tím voda.“

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe.