Biomasa jako slepá ulička dekarbonizace? Případ EPH miliardáře Daniela Křetínského

Využití dřevní biomasy v energetice a teplárenství Evropská unie dlouhodobě podporuje opatřeními i dotacemi. Někteří vědci ale upozorňují na jeho úskalí. Jedním z příkladů dekarbonizační strategie „fosilního“ průmyslu, která se opírá o přechod na spalování biomasy, je Energetický a průmyslový holding miliardáře Daniela Křetínského.

Strategie antiklimatického hnutí a průmyslu založeného na fosilních palivech se v průběhu let mění. Namísto popírání klimatické vědy nastupují snahy o zpomalování klimatických politik. Způsobů, jak brzdit snahy o mitigaci klimatické změny, je přitom mnoho.

Tým německých, britských a amerických vědců ve studii z roku 2020 upozornil na to, že mezi nejobvyklejší patří spoléhání se na dosud neexistující technologie či přesouvání odpovědnosti na jiné země – typicky na Čínu a Indii – nebo naopak na jednotlivce. Jednou z nejefektivnějších strategií je předkládání netransformativních řešení. Ta nejsou ani tak úsilím o dekarbonizaci, jako spíše snahou o to, aby klimatická politika průmysl založený na fosilních palivech bolela co nejméně. A to bez ohledu na stav klimatu.

Součástí „zelené“ politiky se tak stávají zdánlivě „zelená“ řešení, která se fosilním korporacím finančně vyplatí. Často kvůli tomu, že jsou dotována ze státních a evropských peněz. Ke zvládnutí klimatické krize přitom významně nepřispívají.

Vzestup a pád biopaliv

Jedním z dlouhodobě sporných řešení je přidávání biosložky do pohonných hmot, a to zejména v případě biopaliv první generace. Opatření, které původně mělo za cíl snížit emise ze spalování pohonných hmot a zároveň podpořit evropskou zemědělskou produkci, se ukázalo jako neúčinné. Tuto povinnost v roce 2022 zrušil současný kabinet Petra Fialy (ODS).

Zatímco přínos biosložky v palivech je pro klima zcela marginální, monokulturní lány žluté řepky se v průběhu let staly součástí české krajiny. Česko patřilo mezi vůbec největší producenty řepky v Evropě, a to zejména pro její využití na bionaftu. To se v posledních letech začíná měnit, především kvůli importu z Ukrajiny a Číny, ale také přísnější regulací pesticidů.

Monokulturní pěstování má totiž významné ekologické dopady — erozi a degradaci půdy, chemizaci krajiny vlivem pesticidů a velkého množství hnojiv, které pěstování řepky vyžaduje, nebo úbytek biodiverzity.

Ne vše, co je bio, nutně pozitivně dopadá na klima či ekosystémy. Zatímco ale vedlejší důsledky produkce biopaliv jsou dlouhodobě součástí veřejné diskuse, v evropské energetice se potichu rozvíjí podobný trend. Týká se i Česka a může mít dalekosáhlé důsledky pro mitigaci změny klimatu.

Evropská unie i jednotlivé evropské státy dlouhodobě a ve velkém podporují využití dřevní biomasy v energetice a teplárenství. Politická reprezentace i fosilní průmysl (spíše než vědecké kruhy nebo občanská společnost) totiž do tohoto řešení vkládají vysoké naděje a také nemálo finančních prostředků. Do „modernizace“ evropského teplárenství a uhelné energetiky směřují miliardy eur, jejichž smyslem má být dekarbonizace tradičně uhlíkově intenzivního sektoru.

Někteří vědci před biomasou varují

Podobně jako v případě přimíchávání biosložek do paliv se ale dřevní biomasa může ukázat jako řešení s mnoha negativními dopady, které bude obtížné eliminovat. Evropská unie dlouhodobě sází na dřevní biomasu jako jeden z klíčových nástrojů dekarbonizace kontinentu: platí to jak na úrovni EU, tak na úrovni národních států. Podíl dřevní biomasy na energetickém mixu je také významnou součástí Evropské zelené dohody. Aktualizovaná evropská směrnice o obnovitelných zdrojích RED III, která vešla v platnost v listopadu roku 2023, biopaliva i dřevní biomasu nadále považuje za obnovitelné zdroje, jakkoliv částečně zpřísňuje pravidla jejich udržitelnosti.

Skeptické hlasy upozorňují mimo jiné na to, že spalování dřevní biomasy je uhlíkově neefektivní a ve výsledku při něm uniká do atmosféry více uhlíku než při spalování fosilních paliv. Řada ekologů a klimatologů se proto staví proti využívání dřevní biomasy pro energetické účely, a to primárně ze dvou důvodů:

1. Dřevo, stejně jako ostatní organické látky, má sice vysoký obsah uhlíku, ale má také nižší energetickou efektivitu než fosilní paliva. V praxi to znamená, že dřevní biomasa na jednu vyprodukovanou kilowatthodinu přidá do ovzduší přibližně o 18 procent více CO2 než běžné formy uhlí. To potvrdila už inventura skleníkových plynů v rámci Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) z roku 2006.
2. Z klimatického hlediska lesy slouží jako úložiště uhlíku. Jejich těžba pro účely produkce energie nebo tepla tak spíše než řešení představuje klimatické riziko.

Uhlíkově neutrální, ale jen zdánlivě

Spalování biomasy – tedy dřeva, rostlinného odpadu, dřevěných pelet nebo štěpky – může být teoreticky uhlíkově neutrální. Množství uhlíku, které se při spalování uvolní, odpovídá množství, které předtím rostlina fotosyntézou absorbovala z atmosféry. Za předpokladu, že je spalovaná biomasa obnovitelná (typicky výsadbou nových stromů), můžeme mluvit o cyklu, který nezvyšuje množství uhlíku v atmosféře.

To je významný rozdíl oproti fosilním palivům, jejichž spalováním se dostávají do atmosféry částečky uhlíku, které se původně nepodílely na uhlíkovém cyklu, protože byly uloženy v geologických vrstvách. Na první pohled se tak může zdát, že spalování biomasy může být uhlíkově neutrálním zdrojem tepla a energie, a tedy legitimní součástí mitigace změny klimatu.

V praxi ale toto řešení naráží na několik problémů. Jedním z těch zásadních je fakt, že spalování biomasy v energetice a teplárenství akumuluje takzvaný uhlíkový dluh. Zatímco při spalování dřevní biomasy se do atmosféry uvolní uhlík prakticky okamžitě, jeho následná absorpce nově zasazeným stromem trvá postupně — dlouhé dekády nebo celá staletí.

Částečně se dá tento dluh zkrátit využíváním rychle rostoucích dřevin, jako jsou topoly, olše nebo eukalypty. Dosavadním výsledkem takové praxe jsou ale zpravidla monokulturní plantáže, které mají negativní důsledek pro místní ekosystémy a biodiverzitu.

Jak bylo v Česku vidět v minulých letech během historického sucha, nejsou monokultury příliš odolné proti zhoršujícím se dopadům změny klimatu. Navíc zabírají cennou zemědělskou půdu nebo se třeba rovnou nalézají na vykácené ploše někdejšího deštného pralesa, jak se děje například v Brazílii.

Spalovat a zachytávat

Jedním z uvažovaných způsobů, jak se s „uhlíkovým dluhem“ vypořádat, je systém Bioenergy and Carbon Capture and Storage (BECSS). Jedná se o zařízení na spalování biomasy, které má vestavěnou technologii zachycování uhlíku. Takto zachycený uhlík buď putuje do geologických úložišť, nebo se dále průmyslově využívá.

Ve výsledku má celý proces vést nejen k eliminaci uhlíkového dluhu, ale dokonce k negativním emisím. Rostliny absorbují CO2 z atmosféry, následně se spalují v teplárnách a elektrárnách na biomasu, přičemž uhlík se zachytí tak, aby se znovu nedostal do atmosféry.

Taková strategie neřeší environmentální problémy vyplývající z masivního využívání dřevní biomasy. Především se ale zatím nachází na papíře a nad možností jejího širšího využití visí otazníky. Česká vláda sice nedávno schválila Akční plán pro rozvoj technologií zachytávání, využití a ukládání oxidu uhličitého, který předložilo ministerstvo životního prostředí, nicméně využití technologií BECCS se věnuje jenom okrajově.

Nefunkční systém certifikací

Kvůli tomu, aby spalování dřevní biomasy dávalo z klimatického hlediska smysl, se v Evropě stále silněji klade důraz na jeho podobu. Zmíněná evropská směrnice RED III upřesňuje, že těžba dřevní biomasy nesmí probíhat v oblastech s vysokou biodiverzitou (typicky primární a staré lesy nebo mokřady a rašeliniště), a zároveň poukazuje na nezbytnost kaskádovitého využití biomasy. To znamená, že se v kotlích spaluje pouze dřevo, které nemá jiné využití.

To ale naráží na praktický problém: monitoring původu. Ten je klíčovým nástrojem pro hodnocení „udržitelnosti“ dřevní biomasy, přičemž jde o komplexní proces s ne vždy spolehlivými výsledky. O tento monitoring se zpravidla starají soukromé firmy, které podnikům spalujícím biomasu udělují, nebo naopak odebírají certifikace udržitelnosti.

Certifikační auditoři jsou tím pádem soukromé subjekty vytvořené za účelem zisku, které mají podrobit kritické analýze udržitelnost aktivit energetických a teplárenských korporací, přičemž tyto korporace je platí. Takový systém udělování certifikací obnáší řadu rizik, které zahrnují laxnost v provádění konkrétních auditů a vytváření potenciálně korupčního prostředí.

Smyslem certifikací je mimo jiné ověřování skutečného původu dřevní biomasy, a tedy hodnocení její udržitelnosti. Je však alarmující, nakolik je v dosavadní praxi běžné, že namísto analýzy dřevní štěpky nebo pelet v daném místě audit často sestává jen z kontroly zaslané dokumentace.

To v rozhovoru potvrdil Carsten Huljus, generální ředitel předního certifikačního systému Sustainable Biomass Program (SBP): „SBP po producentech biomasy požaduje reporty o dodavatelském řetězci, v nichž uvádějí původ biomasy a jeho soulad s kritérii udržitelnosti.“

V rámci několikaměsíční investigativní práce přeshraničního týmu novinářů z pěti zemí se ukázalo, že pro určení původu dřevní biomasy je namístě využít podstatně sofistikovanější metodologii. Nabízí se například laboratorní DNA analýza vzorků dřeva z místa spalování a následná izotopová analýza, která je alespoň přibližně schopná určit místo původu. A tím pádem to, nakolik je skutečnost v rozporu s oficiálními tvrzeními daného energetického nebo teplárenského zařízení.

Studie ze září loňského roku došla k závěru, že stávající systém certifikací dřevní biomasy je v podstatě nefunkční: „Spalování dřeva má stále největší podíl (více než 40 procent) na „obnovitelné“ energii v EU, přičemž bionergie jako celek — včetně biopaliv — představuje téměř 60 procent. Důvěryhodnost tak zásadní součásti opatření EU, jejímž cílem je mitigovat změnu klimatu a zajistit přechod na nefosilní zdroje energie, se tak ztrácí ve spleti neprůhledných, průmyslem kontrolovaných certifikačních systémů.

EPH je na vrcholu mezi emitenty

Jedním z příkladů dekarbonizační strategie „fosilního“ průmyslu, která se opírá o přechod na spalování biomasy, je Energetický a průmyslový holding (EPH) miliardáře Daniela Křetínského. Původně český holding se v průběhu let rozrostl do evropských rozměrů s významnými aktivy napříč kontinentem. A v rámci Evropy je také jedním z největších emitentů skleníkových plynů.

Podle studie britského think-tanku Ember z roku 2023 patřil EPH společně s polskou PGE a německou RWE mezi tři největší evropské emitenty CO2 v sektoru energetiky, a to šest let po sobě. Dohromady tyto společnosti tvořily bezmála třetinu evropských emisí z výroby elektřiny.

EPH veřejně deklaruje ambici stát se evropským lídrem dekarbonizace. Ještě v roce 2022 však data zmíněného think-tanku Ember a kampaně Europe Beyond Coal ukázala, že EPH měl v té době vůbec nejhorší dekarbonizační plán ze všech evropských energetických společností. Mohou na tom extenzivní plány EPH na přechod na spalování biomasy něco změnit, nebo jsou součástí problému?

Plzeňská teplárenská, spoluvlastněná z 35 procent Křetínského společností EP Infrastructure (která je součástí EPH), rozvíjí už od roku 2020 projekt Dekarbonizace. V jeho rámci přechází na „méně emisní paliva“ a pracuje na „postupném odklonu od spalování hnědého uhlí“ do roku 2030. Jak má dekarbonizační plán v praxi vypadat, shrnul generální ředitel společnosti Václav Pašek: „Nahradit spalování uhlí může jen energetické využívání odpadů, spalování biomasy a plyn.“

Plány jsou v souladu

Podobně se to má s tepelnou elektrárnou Komořany, která je ve vlastnictví United Energy (ta je součástí energetické skupiny EP Energy, jež je dceřinou společností EPH). Její plánovaný odklon od uhlí se má soustředit na jiná „nízkoemisní paliva“, jako je biomasa, komunální odpad, zemní plyn nebo vodík.

Jak upřesnil generální ředitel United Energy Milan Boháček: „Naším záměrem je vybudování multipalivového zdroje. V roce 2021 jsme zrekonstruovali fluidní kotel K6 na 100procentní spalování biomasy, loni jsme započali výstavbu zařízení pro energetické využití odpadu EVO Komořany. Investice jako tyto nás přibližují k cíli – do konce desetiletí zcela nahradit stávající uhelné bloky novými ekologickými zdroji.“

Takové plány jsou nejen v souladu s dlouhodobou unijní podporou přechodu na biomasu, ale i Posouzením dekarbonizace dálkového vytápění v ČR, které vypracovalo ministerstvo průmyslu a obchodu v roce 2023, i plánu na modernizaci rozvodů tepla v rámci Národního plánu obnovy z loňského roku.

Poslední jmenovaný počítá s narůstajícím podílem využití jaderné energie, stejně jako průmyslových tepelných čerpadel, ale i dlouhodobým využitím „udržitelné biomasy“. To se s ohledem na aplikaci principů kaskádového využití biomasy předpokládá v rozsahu 1,5 až dva miliony tun biomasy ročně.

Biomasa z Kanady i Brazílie

Jakkoliv je pravdou, že v Česku se po letech historického sucha, epidemiích kůrovce nachází dostatek „mrtvého dřeva“ pro spalování dřevní biomasy, o dalších zemích, v nichž EPH působí, to nutně neplatí. Naopak, dřevní biomasa se do elektráren a tepláren často dopravuje z velké dálky a mnohdy závisí na uhlíkově náročné lodní dopravě, jejíž emise se do uhlíkového účetnictví daných společností nezapočítávají.

V rámci přeshraniční investigativy se ukázalo, že například elektrárna Lynemouth Power Station, nacházející se čtyřicet kilometrů severně od Newcastlu, importuje většinu své dřevní biomasy z USA a Kanady. Část pochází také z Estonska, Litvy, Lotyšska, Norska nebo Švédska. Křetínského holdingu EPH patří od roku 2016 a je zároveň jednou z největších britských elektráren na biomasu.

Jihofrancouzská elektrárna na biomasu Gardanne třicet kilometrů severně od Marseille, vlastněná firmou GazelEnergie, která je dceřinou společností EPH, dováží významnou část spalované biomasy z Brazílie. A to především z eukalyptových plantáží v regionu Rio do Sul na jihu Brazílie. Další část biomasy do Gardanne putuje ze Španělska nebo Itálie.

Od července 2019, kdy se elektrárna Gardanne stala součástí EPH, fungovala nepravidelně a nikdy nepřesáhla 40 procent své produkční kapacity. Gardanne dokonce v roce 2017 přišla o licenci na základě rozhodnutí soudu v Marseille kvůli nedostatkům jejího environmentálního reportu. Tehdy ji vlastnila společnost Uniper v rámci E.ON Group. V roce 2023 pak rozsudek potvrdil francouzský Nejvyšší správní soud.

Francouzská vláda nakonec činnost elektrárny obnovila s poukazem na zachování pracovních míst. Dokonce ji podpořila osmiletou dohodou, v jejímž rámci Gardanne získá z veřejných prostředků 800 milionů eur, tedy zhruba 20 miliard korun.

Desítky miliard korun státní podpory

Státní subvence na spalování biomasy jsou v případě EPH součástí širšího trendu. V rámci přeshraniční novinářské investigativy se ukázalo, že italské elektrárny Strongoli, Crotone a Fusine, vlastněné EP New Energy Italia (dceřiná společnost EPH) a spalující biomasu, dohromady získaly z veřejných rozpočtů v letech 2022 až 2024 bezmála 120 milionů eur, v přepočtu tři miliardy korun. Britská elektrárna Lynemouth pak jen loni obdržela z veřejných rozpočtů přes 92 milionů liber, tedy 2,7 miliardy korun.

Ani Česko není výjimkou. Jak před nedávnem upozornila investigativa Deníku Referendum, více než třetinu finančních prostředků z Modernizačního fondu dosud čerpala trojice energetických gigantů ČEZ, EPH a francouzská Veolia. Dohromady se jedná o bezmála 39 miliard korun, které měly jít převážně na modernizaci tepláren. Trojici aktuálně vyšetřuje Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) kvůli podezření z vytvoření kartelu.

EPH tak inkasuje výrazné sumy z veřejných peněz, přestože přesunul svoji dceřinou společnost EP Commodities do zahraničí, aby se vyhnul mimořádné dani z neočekávaných zisků, takzvané windfall tax. Tu vláda Petra Fialy zavedla v roce 2022 v reakci na energetickou krizi způsobenou ruskou invazí na Ukrajinu.

Od dřeva k uhlí a zase zpátky

Vše uvedené poukazuje na to, jak významnou roli má biomasa hrát v zelené transformaci. Jak na národní, tak na evropské úrovni je součástí klimatických politik a její vliv bude pravděpodobně narůstat. Přechod od uhlí k dřevní biomase, který má být receptem na to, jak dekarbonizovat uhlíkově vůbec nejnáročnější sektor, je ale také technologickým paradoxem.

Už v roce 1865 britský ekonom William Stanley Jevons ve své knize The Coal Question (Otázka uhlí) poznamenal: „Uhlí ovládá naši dobu — dobu uhelnou. Uhlí není jen jednou z mnoha komodit. Je materiální energií států — univerzální součástí všech našich aktivit. S uhlím je každá ambice dosažitelná, bez něj jsme uvrženi zpátky do bídy a dřiny předchozí éry.“

Jevons rozpoznal, jak radikálně doba uhelná pohánějící průmyslovou revoluci překonala veškeré do té doby známé technologie. Uhlí vedlo k explozi produktivity nově budovaného industriálního systému devatenáctého století. Bez přechodu od spalování dřeva k energetické efektivitě uhlí by průmyslová revoluce a její globální expanze patrně nebyla vůbec možná.

Mluvil také o „obrovském nárůstu energie vlivem využívání uhlí“: „Kdybychom chtěli dosáhnout stejného efektu pomocí spalování dřeva, museli bychom vykácet a spálit lesy rozloze dva a půl plochy celého Spojeného Království.“ Nejen to — energie z uhlí „osvobodila lesy“ jako zdroj energie, který se až donedávna stal pro průmysl a energetiku bezpředmětný.

Narýsovaná budoucnost

Možná právě v tom tkví největší absurdita tranzice z uhelné energie na energii biomasy: nejenže se jedná o přechod na méně energeticky účinnou technologii, ale její pozitivní vliv na klima je sporný a potenciální dopady na ekosystémy alarmující. Namísto překonání zastaralé uhelné technologie představuje spalování biomasy v teplárenství a energetice krok zpět. Nejedná se o transformaci do doby post-uhelné, ale relaps do doby před-uhelné.

Důvod, proč k něčemu takovému dochází, je nasnadě: konverze ze spalování uhlí na spalování dřevní biomasy je technologicky relativně snadno proveditelná a nevyžaduje významnou transformaci stávajícího energetického nebo teplárenského systému. Vzhledem k tomu, že jednotlivé státy i Evropská unie konverzi na spalování biomasy dotují z veřejných prostředků, stává se dřevní biomasa atraktivní možností pro fosilní energetické korporace, jak „předstírat“ řešení změny klimatu bez nutnosti významně revidovat svůj dosavadní byznysmodel.

Prozatím je ale budoucnost evropské politiky v oblasti spalování biomasy už narýsovaná a nevypadá to, že by se na tom v dohledné době mělo něco změnit. Biomasa nadále nebude součástí systému emisních povolenek a její rozvoj v energetice a teplárenství bude dotován z veřejných zdrojů.

Pokud ale budou kritické hlasy zaznívající z vědecké komunity narůstat, může docházet k dalšímu zpřísňování regulací týkajících se udržitelnosti využívané biomasy. Například Nizozemsko se rozhodlo spalování biomasy dále nepodporovat.

Tento článek je součástí projektu Biomass: The Green Mirage, několikaměsíční investigativní práce přeshraničního týmu novinářů z pěti zemí: Sofia Cherici a Gianluca Liva (Itálie), Aida Delpuech (Francie), Ann Esswein (Německo), Christine Ro (Velká Británie) a Martin Vrba (Česká republika). Projekt vznikl s podporou nadace Journalismfund Europe. Text spolufinancovala iniciativa The Arena for Climate v rámci organizace Arena for Journalism in Europe.