Tereza Kovalčíková si v Praze otevřela před šesti lety bezobalový obchod. Provedla ho přes covidové uzavírky, buduje komunitu na Instagramu a snaží se, aby bez zbytečných odpadů mohli nakupovat všichni.
Pražskými Vinohrady se v chladném pondělním ránu pomalu trousí lidé mířící do práce. Dvě ulice od rušného náměstí Jiřího z Poděbrad připravuje Tereza Kovalčíková svůj bezobalový obchod Bout na „otvíračku“.
Na okna věsí barevné vlaječky. „Jsme v boční ulici a nemáme výlohy, takže se snažím na nás upozornit kolemjdoucí. Chtěla jsem něco, co upoutá na první pohled. Kamarádka mi je ušila z bavlny,“ říká Kovalčíková.
Nejdříve rozsvítí a zapne kasu. Celý prostor příjemně voní mýdly vyskládanými na jednom z regálů. Zkontroluje, jestli má dost čistých lopatek na nabírání. „Sobota je u nás nejrušnější. Máme otevřeno jenom do dvou, ale otočí se tady nejvíc lidí. V pondělí je potřeba všechno doplnit,“ vysvětluje.
„Kupodivu žádné manko“
Prodejnu otevřela v roce 2019, jen tři čtvrtě roku před začátkem covidové pandemie. Celý život v obchodu pracovala, má vystudovanou obchodní akademii. Měla díky tomu spoustu zkušeností, i když se namísto regálů s jídlem pohybovala ve stavebnictví.
Když jí původní práce přestala dávat smysl, pustila se do vlastního projektu. „Koncept bezobalového obchodu mi přišel jako skvělé řešení, jak se zbavit té hromady plastových obalů, které jsem si s každým nákupem nosila domů,“ popisuje.
Prostory pro podnik Kovalčíková opravila svépomocí. „Ze začátku jsem to musela odmakat všechno sama. Vzpomínám si, jak jsme jeli někam za Radotín pro dvojdřez z druhé ruky a pak jsme ho nesli přes les zpátky na vlak. Lidi si ťukali na čelo,“ směje se.
„Bylo těžké přiznat si, že jen málokdo vnímá vlastní produkci odpadu a ještě méně lidí s tím chce něco dělat. Já jsem ale viděla, jak velký potenciál bezobalové nakupování ukrývá,“ vzpomíná.
Za šest let Tereza Kovalčíková výrazně rozšířila nabízený sortiment. Obchod funguje jako samoobsluha, zákazníci si obaly sami zváží a nalepí na ně cedulky s kódem a hmotností. Využít mohou také místní zásoby nádob.
„Obvykle hodně umývám a utírám, u nás se stále něco rozsypává. Kupodivu to ale nevytváří téměř žádné manko,“ popisuje svůj běžný den majitelka. Práce je do jisté míry podobná pultovému prodeji, kde platí přísná hygienická opatření.
Ušetřili sedm a půl tuny obalů
Sjednocená pravidla pro tento typ provozu chybí, přesto v prodejně dodržuje řadu postupů. Má například šest různých umyvadel. „Máme myčku určenou výhradně pro zákaznické nádoby. Tyto sklenice se nesmějí dostat do dřezu, kde myju lopatky na nabírání, aby nedošlo ke kontaminaci,“ vysvětluje.
O všem si Kovalčíková vede podrobné statistiky. Za šest let provozu se jí a jejím zákazníkům podařilo ušetřit přes sedm a půl tuny obalového materiálu. To představuje zhruba 400 žlutých kontejnerů.
Pro srovnání, na jednoho Čecha připadá podle ministerstva životního prostředí přes 500 kilo komunálního odpadu ročně. „Já osobně produkuji desetinu toho co průměrný Pražan,“ podotýká Kovalčíková.
Obchod stojí na stálých zákaznících
V nabídce se snaží mít běžné produkty za nízké ceny. Například stáčená drogerie u ní dokonce vychází občas levněji než v řetězcích. Mezi populární zboží patří pomůcky do kuchyně, jako jsou kartáče, celulózové utěrky či lufa. „Naopak se neujaly tematické knížky či mýdlové ořechy,“ dodává. Nabízí ale i vermikompostéry a lidé do Boutu mohou přinést oblečení do swapu.
Kromě základních potravin, jako jsou oleje, ořechy a ovesné vločky, zde mohou zákazníci najít širokou nabídku drogerie a kosmetiky. Ta u nich podle majitelky vede. Každý produkt Kovalčíková kontroluje, aby byl bez toxických látek.
Sleduje certifikáty, ale upozorňuje, že ani to nestačí. „Se zákazníky často řeším jejich oblíbené značky. Ptají se mě, jestli je některá z nich v pořádku, ale to jim nemůžu říct, vždy je potřeba podívat se na konkrétní výrobek. Stejně to dělám i já,“ podotýká.
Během půlhodiny po otevření přicházejí první zákazníci. Tatínek s dětmi má už svoje nádoby navážené z minula, míří rovnou k regálům s jídlem. Jeho tři děti si mezitím hrají v dětském koutku. „Chodí sem hodně rodičů, snášení kočárku je pro nás rutina,“ říká Kovalčíková s odkazem na nějakých pět schodů, které musejí zákazníci sejít, vcházejíce do obchodu.
Pytel čokolády za dvanáct tisíc
Nošení těžkých břemen má nacvičené z pravidelných závozů. „Mezi nejtěžší balení patří 45kilové sudy s oleji nebo padesátikilové pytle basmati rýže. Není problém je někam odnést, ale zvednout nahoru do regálu už komplikace docela je,“ popisuje.
V obchodě se střídá s jednou další zaměstnankyní. Aby všechno zboží sehnala ve variantě vhodné pro bezobalový provoz, musí dodavatele pečlivě vybírat. „Na to, jak jsme mrňaví, jich máme kolem stovky. Každý má nastavené minimální objednávky, ale my od něj často bereme jen pár věcí,“ doplňuje.
Problém řeší tak, že si objednávky rozděluje společně s dalšími bezobalovými podniky. Produkty mezi prodejnami převážejí. „Lépe to vymyslet nedokážeme,“ dodává.
Nejnáročnější na fungování bezobalového obchodu je podle Kovalčíkové cash-flow, ve zboží má totiž trvale blokovanou spoustu peněz. „Představte si, že 25kilový pytel čokolády dnes klidně stojí 12 tisíc korun. Jiné obchody za tutéž částku dokážou nabídnout desítky různých kusů zboží,“ říká.
Návštěvnost během let pomalu roste. „Situace v segmentu je stabilizovaná. Je běžné, že byznysy vznikají a zanikají, třeba naproti nám se za těch šest let vystřídaly už tři podniky. Takže náš obor v tom není nijak výjimečný,“ dodává.
Komunitu buduje na Instagramu
Další zákaznice, která do Boutu přichází během našeho rozhovoru, má také své nádoby zvážené a opatřené samolepkami s kódem. Právě na stálých klientech celý podnik stojí.
Komunitu Kovalčíková buduje i na svém instagramovém účtu, kde nasbírala přes 2500 sledujících. Na Facebooku ji sleduje přes 1600 lidí. Na obou platformách informuje o tom, jak snižovat vlastní odpad a o zdravotních rizicích chemikálií v drogerii a kosmetice.
„Dělám to, protože dnes k podnikání sítě patří. Osvěta je zanedbávaný krok při řešení odpadů. Vzdělávání, nasvětlení problematiky a inspirace je možnost, jak změnit běžné návyky, které stojí za produkcí odpadu z domácností,“ vysvětluje.
S negativními reakcemi se potkává zřídka. Dříve ji dokázaly rozhodit, teď je ráda, že jí alespoň zvýší dosah příspěvků. „Mám to ve vlnách, někdy mě to baví, někdy se do toho nutím. Poslední dobou sdílím méně, ale za to s větší radostí,“ říká.
„Ambice influencerky nemám, zabere to strašně moc času. Sama se v odpadech a toxických látkách vzdělávám díky práci ve spolku Arnika a doufám, že se mi nabité znalosti podaří předat. Jsem ale špatná herečka, potřebovala bych kurz komediantství asi,“ směje se.
Do budoucna by chtěla svůj podnik otevřít i lidem, kteří se o ekologii tolik nezajímají. „Mám pocit, že odpady jsou perfektní ukázkou pořekadla ‚sejde z očí, sejde z mysli‘. Chtěla bych, aby si lidé více uvědomili, odkud zboží pochází, jak s ním zacházíme a jak nevhodně ho likvidujeme,“ dodává.
Karolína Chlumecká
Karolína studuje žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. Z témat se věnuje mimo jiné udržitelné módě či komunitní energetice.
