Pastviny na celém světě mají hodnotu 21 až 47 bilionů dolarů. Po jednání COP 17 v mongolském Ulánbátaru mají přislíbeno 1,2 miliardy dolarů na obnovu a zároveň má být spuštěna dosud největší iniciativa zaměřená na pastviny na planetě. Na straně druhé byla už podruhé odložena globální dohoda o suchu.
Takový je výsledek dvanácti dnů jednání mezi 196 smluvními stranami, které se sešly v Ulánbátaru na COP17 Úmluvy OSN o boji proti desertifikaci (UNCCD). Jde o jednu ze tří hlavních environmentálních úmluv, které vzešly ze Summitu Země v Riu v roce 1992, společně s úmluvami o klimatu a biodiverzitě.
Letos hostilo konferenci smluvních stran Mongolsko, které jako místo konání zvolilo Národní zahradní park v Ulánbátaru. Na tomto místě ve městě přestávají vyrůstat skleněné mrakodrapy a začínají první hory. Při pohledu od vchodu jsou okamžitě patrná dvě Mongolska, která se tato COP pokusila – ne zcela úspěšně – spojit: jeřáby zvedající nové věže na okraji parku a zelené hřebeny, kde je třetina obyvatel země stále závislá na pastevectví, a to na území, které je ze 77 procent degradované.
Není náhodou, že si Mongolsko vybralo právě tento prostor. Napětí mezi městským rozvojem, ochranou půdy a pastevectvím je zde viditelné jen několik metrů od sebe a dvanáct dní tvořilo kulisu jednání, která bylo možné zblízka sledovat jak v oficiálních sálech, tak při neformálních rozhovorech s mongolskými pastevci a delegáty přijíždějícími ze Sahelu.
Čísla ostatně ukazují, že problém sahá daleko za hranice Mongolska. Zastavení degradace půdy, desertifikace a sucha by vyžadovalo přibližně 355 miliard dolarů ročně. V současnosti se daří mobilizovat pouze 77 miliard dolarů. Právě tuto mezeru se mongolské předsednictví snažilo řešit a prezentovalo toto setkání jako posun od slibů ke konkrétním krokům. A o ve třech oblastech, jimiž jsou budování odolnosti vůči suchu, uzavření mezery ve financování a postavení pastvin do centra globální agendy.
Úzké hrdlo jménem sucho
Nejočekávanějším tématem bylo sucho, o němž už jednání uvázla na předchozím COP16 v Rijádu. V Ulánbátaru se na stole objevily tři velmi odlišné varianty textu: nejambicióznější, podporovaná africkou skupinou, navrhovala vytvoření samostatného mezinárodního nástroje včetně mezivládní pracovní skupiny, která by jej vypracovala; minimalistická varianta, prosazovaná Spojenými státy, omezovala veškeré závazky na dobrovolná opatření na národní úrovni bez jakýchkoli nových povinností; chilský kompromisní návrh, kde byl pilotní mechanismus založený na případových studiích, který africká skupina odmítla s argumentem, že podobná práce již v minulosti provedli.
Pozice jednajících stran zůstávaly několik dní beze změny. Skupiny debatovaly o stejných průřezových sporných bodech: zda předchozí rozhodnutí připomenout, nebo je pouze vzít na vědomí, jak začlenit synergie s dalšími dvěma úmluvami z Ria a jaké přesné formulace použít v souvislosti s genderem.
„Mluvíme o tom už roky… tedy, chci říct, celé dny,“ vyhrkl frustrovaný delegát, když se smluvní strany stále vracely ke stejným odstavcům. Konečný text přišel až předposlední den COP po nočním jednání, které se protáhlo do čtyř hodin ráno: žádný nový nástroj nevznikl, pouze závazek pokračovat v diskusích na COP18 v Egyptě v roce 2028, přičemž pokrok dosažený v Rijádu a Ulánbátaru zůstane připojen v přílohách. „Není to to, co jsme očekávali, ale zajišťuje to, že diskuse zůstane otevřená,“ uvedl jeden z delegátů bezprostředně po oznámení.
Na závěrečné tiskové konferenci zasadila výkonná tajemnice UNCCD Yasmine Fouad celkový výsledek do kontextu implementace a zdůraznila, že tato COP úspěšně postavila do centra pozornosti pastviny. Zároveň se podařilo pro začátek získat 1,29 miliardy dolarů.
Mongolský ministr životního prostředí Sanda Gocere představil konkrétní rozpis pro svou zemi: jen pro Mongolsko byly podepsány dohody v hodnotě zhruba 1,48 miliardy dolarů, včetně 200 milionů eur od Evropské investiční banky, 100 milionů dolarů od Světové banky a vůbec poprvé také 130 milionů dolarů přislíbených těžebními společnostmi na obnovu přibližně pěti tisíc hektarů degradované půdy. Tento sektor má v mongolské ekonomice obrovskou váhu, ale dosud zůstával mimo přímá jednání s vládou.
Miliardové pastviny
Největšího pokroku ale bylo dosaženo u pastvin. Byla spuštěna iniciativa Rangelands Flagship Initiative, což je balík v hodnotě zhruba 1,2 miliardy dolarů (jde o součást uvedené sumy 1,29 miliardy dolarů) zahrnující 45 projektů ve 23 zemích na pěti kontinentech. To představuje dosud největší přislíbení prostředků, jaké Úmluva v této oblasti uskutečnila.
Není překvapením, že ji Fouad označila za politické jádro této COP spolu s ekonomickými zprávami představenými během konference. Ty odhadují celosvětovou roční hodnotu pastvin na 21 až 47 bilionů dolarů – až 5 000 dolarů na hektar ročně – a obracejí tak naruby představu, podle níž jsou pastviny pouze okrajovou půdou nebo zdrojem degradace.
Při technickém vyjednávání skončilo druhé čtení textu o pastvinách a pastevcích konkrétními kompromisy: role pastevců jako správců ekosystémů byla formálně uznána, včetně výslovné zmínky o přeshraniční mobilitě; u tradičních znalostí byla přijata opatrnější formulace „znalosti nashromážděné pastevci“; u jistoty práv k půdě zůstává formulace striktně navázaná na národní legislativu poté, co několik zemí požadovalo zmírnění textu.
Nejde sice o nejambicióznější rámec, jaký pastevci přítomní v Ulánbátaru očekávali – počínaje Global Pastoralists Gathering, které zahájilo první týden a přivedlo dohromady zástupce z více než stovky zemí, aby formulovali své priority. Je to ale poprvé, kdy se pastviny dostaly do globální agendy s takovou politickou a finanční vahou, podpořené Mezinárodním rokem pastvin a pastevců 2026, který prosazovalo Mongolsko.
Rusko a USA jednání blokují
Třetí fronta, méně viditelná v oficiálních tiskových zprávách, ale přítomná každý den jednání, se otevřela ve chvíli, kdy Spojené státy a Rusko od samého počátku zpochybnily zařazení čtyř bodů na program: budoucího strategického rámce po roce 2030, odkazů na gender, zapojení občanské společnosti a původních obyvatel a synergií s dalšími dvěma úmluvami z Ria. V diplomatickém jazyce byly tyto body „pozastaveny do konzultací“. V praxi zůstaly po většinu konference mimo místnosti, kde se připravovaly skutečné texty rozhodnutí.
Organizace občanské společnosti, původních obyvatel, místních komunit, pastevců, žen a mládeže reagovaly rychle a ve společném prohlášení připomněly, že odložení tématu neznamená jeho odstranění, ale ani se nerovná začlenění. Nakonec se čtyři tematické skupiny – původní obyvatelé, místní komunity, gender a mládež – poprvé v historii Úmluvy sešly společně a předložily předsednictví svá formální stanoviska. V kuloárech však mezi pastevci a zástupci organizací převládal jiný pocit: že jejich účast zůstává v textech, na kterých skutečně záleží, tedy v rozhodovacích dokumentech, mnohem více symbolická než skutečná.
Širší pohled na tuto dynamiku nabídl Patrice Burger z organizace CARI, dlouholetý zástupce občanské společnosti v rámci Úmluvy. „Nikdy jsem nezažil COP, jako je tato, je to bezprecedentní,“ uvedl a dodal, že ho to nepřekvapilo. V lednu Spojené státy vystoupily ze 66 mezinárodních organizací a zastavily jejich financování , což je podle něj signál, že podobná fóra už neslouží zájmům Washingtonu. Spojené státy však byly členem této Úmluvy a přispívaly do ní třicet let a dříve hlasovaly právě pro principy týkající se genderu, občanské společnosti a synergií, které jsou nyní zpochybňovány. Podle Burgera jde o formu nátlaku: země desítky let působí uvnitř systému, poté přestane platit své příspěvky a začne plošně blokovat konsenzus.
Problém podle něj není pouze politický: Úmluva nemá mechanismy, jak postupovat vůči smluvní straně, která přestane respektovat podepsané principy, natož jak ji vyloučit. Právě v tom vidí největší riziko: že se systém nakonec přizpůsobí podmínkám diktovaným těmi, kdo mají největší vliv a rozhodnou se pravidla zpochybnit. Burger zdůrazňuje článek 3 Úmluvy, který stanoví, že rozhodnutí mají být přijímána za účasti občanské společnosti, místních orgánů, mládeže a žen. Podle něj jde o nejvíce vizionářský princip celé úmluvy a právě tento princip byl v Ulánbátaru vystaven zkoušce.
Mezinárodní občanská společnost mimo vyjednávací místnosti dospěla k podobně tvrdým závěrům. Christine Colvin, vedoucí pro politiku v oblasti sladkých vod ve WWF, označila úplné vyprchání ambicí v otázce sucha během dvanácti dnů za hluboké zklamání. Podobnou obavu vyjádřila Nitya Ghotge, indická veterinářka, která řadu let pracuje s pasteveckými komunitami: obává se, že debata zůstane uzavřena na úrovni vrcholných jednání a nedostane se k lidem, kteří desertifikaci každodenně zažívají přímo na své půdě.
Jako praktický rámec pro příští dva roky zůstává několik mechanismů, které již fungují: Drought Resilience Investment Facility, jehož cílem je mobilizovat až 400 milionů dolarů veřejného a soukromého kapitálu na posilování odolnosti vůči suchu, a Drought Resilience Index, první globální index založený na umělé inteligenci, který měří schopnost jednotlivých zemí sucho předvídat, připravit se na něj a přizpůsobovat se mu. Právě prostřednictvím těchto nástrojů musí Úmluva před COP18 v Egyptě v roce 2028 prokázat, že dokáže převádět závazky do konkrétních výsledků.
Nakonec tak zůstává spíše odložené než uzavřené jednání: COP18 ukáže, zda se téma sucha konečně může stát něčím víc než jen sérií odkladů a zda Úmluva založená na dobrovolném přistoupení dokáže najít způsob, jak se nenechat svázat pokaždé, když se některý z hlavních aktérů rozhodne předefinovat pravidla.
Marta Abbà
Marta Abbà je investigativní novinářka z Milána zaměřená na environmentální a sociální témata. Má zkušenosti s přeshraničními investigacemi a spolupracuje mimo jiné s Wired, Voxeurop či OBCT.
