Evropská komise vybrala deset „strategických“ lithiových projektů, které mají zajistit Evropě vlastní zdroj suroviny klíčové pro výrobu baterií a snížit závislost na Číně. Zatím se žádný nerozběhl a většina naráží na odpor místních obyvatel, složité povolovací procesy nebo chybějící finance.
Od finských mokřin po hory na španělsko-portugalské hranici se připravují projekty, které mají Evropě zajistit větší nezávislost na dovozech klíčových surovin. V Bruselu se jim říká „strategické“, ale v oblastech, kde mají vzniknout, je místní spíš označují za nechtěné.
Evropská komise letos v březnu schválila podle nařízení o kritických surovinách (Critical Raw Materials Act, CRMA) seznam 47 strategických projektů, které mají privilegované postavení. Přinést jim to má zrychlené povolování a snazší přístup k penězům z evropských i národních fondů. V červnu k nim Komise doplnila dalších 13 projektů v nečlenských státech EU – například v Srbsku, Norsku nebo Kanadě – s cílem rozšířit zdroje surovin i mimo území Unie.
Z celkového počtu se 18 projektů týká lithia – část těžby a zpracování, další pouze rafinace nebo recyklace. Společným cílem je vybudovat v Evropě uzavřený dodavatelský řetězec pro výrobu baterií: od rudy přes chemické zpracování až po hotové články.
Devět z těchto projektů se týká těžby lithia v členských zemích Evropské unie, desátým je kontroverzní projekt v Srbsku. Do této desítky patří i projekt na českém Cínovci, vlastněný většinově polostátním ČEZ. Naopak Zinnwald Lithium na německé straně cínoveckého kopce se mezi strategické projekty neprobojoval.
Lithium je dnes klíčovou surovinou pro výrobu baterií do elektromobilů, pro velká úložiště energie i běžnou spotřební elektroniku. Evropa zatím lithium v průmyslovém měřítku netěží a v roce 2025 zůstává téměř plně závislá na dovozu suroviny i zpracovaných chemikálií.
Podle Evropské komise pochází více než osmdesát procent vytěženého lithia ze tří zemí – Austrálie, Chile a Číny. Unie sama pokrývá méně než jedno procento světové těžby. Téměř žádné lithium se v Evropě zatím nezpracovává. Většina chemických produktů potřebných pro baterie, tedy hydroxid a uhličitan lithný, se dováží z Číny, menší část z Jižní Koreje.
Soběstačnost je těžko splnitelným přáním
Cílem nové evropské legislativy je, aby do roku 2030 desetinu spotřeby pokrývala těžba na kontinentu, čtyřicet procent zpracování probíhalo v Evropě a ne více než 65 procent dovozů jakékoli strategické suroviny pocházelo z jediné třetí země.
Vedle lithia se evropské nařízení vztahuje také na další důležité kovy a minerály. Celkem jde o 34 prvků označovaných jako „kriticky důležité“ pro evropskou ekonomiku. Patří mezi ně kobalt, nikl, měď, mangan, grafit či kovy vzácných zemin, například neodym a dysprosium. Bez nich by se neobešla výroba elektromotorů, větrných turbín ani čipů – tedy technologií, na nichž má stát přechod k nízkouhlíkové ekonomice. Evropská unie je přitom plně soběstačná jen ve dvou z nich – hafniu a stronciu. Hafnium se používá při výrobě polovodičů a v palivových článcích pro jaderné reaktory, stroncium ve speciálních slitinách pro letecký průmysl.
V případě lithia je soběstačnost jen těžko splnitelným přáním. Z deseti vybraných strategických lithiových dolů žádný zatím nic neprodukuje, a i kdyby všechny začaly, pokryjí jen zlomek budoucí poptávky po bateriích. Podle odhadů Evropské komise by evropské projekty mohly do konce desetiletí zajistit nanejvýš 15 až 20 procent očekávané spotřeby lithia v EU.
V celé Unii dnes funguje jediná rafinerie lithia, a to závod AMG Lithium v Bitterfeld-Wolfenu v Německu vyrábějící hydroxid lithný pro automobilové baterie. První důl spojený s vlastním zpracováním rudy, finský Keliber, má podle plánu zahájit provoz v roce 2026. Tento projekt však mezitím podražil o 17 procent na 783 milionů eur. Důvodem je rozšíření kapacit, vyšší ceny materiálů a přísnější ekologické požadavky.
Francouzský projekt Emili společnosti Imerys už nyní počítá s náklady přes 1,8 miliardy eur. Zahrnuje i závod na rafinaci a bude těžit v hloubce až 400 metrů pod stávající šachtou na kaolin v Auvergne. Těžba má začít nejdříve kolem roku 2030.
Další velké projekty – od Cínovce na česko-německé hranici přes Jadar v Srbsku, Barroso v Portugalsku až po Emili ve Francii – zůstávají ve fázi předběžných studií, povolování nebo hledání financování.
Místní doly nechtějí
Ve většině lokalit čelí snahy o otevření dolů odporu místních obyvatel. Obavy se opakují napříč Evropou, v Rakousku, v Portugalsku nebo ve Španělsku: znečištění vod, zvýšený prach a hluk, ohrožení krajiny a biodiverzity. Z oblastí a zemí, kde se mají doly otevřít, se ozývají hlasy, proč se zrovna oni mají stát „obětovaným územím“, jehož krajina a lidé mají zaplatit za zelený pokrok zbytku kontinentu.
Objevují se i podezření z netransparentních postupů úřadů podrývajících důvěru veřejnosti v nestranné rozhodování.
V Portugalsku kvůli tomu dokonce v roce 2023 rezignoval premiér António Costa. Stalo se tak poté, co vyšetřovatelé zahájili šetření kvůli podezření z korupce při udělování licencí na těžbu lithia a vodíkových projektů. A v roce 2024 výbor OSN pro dodržování Aarhuské úmluvy konstatoval, že portugalské úřady porušily právo veřejnosti na informace. Aarhuská úmluva přitom zavazuje státy umožnit lidem přístup k informacím o životním prostředí, účast na rozhodování o projektech, které jej mohou ovlivnit, a také možnost obrátit se na soud v případě škod.
Významnou část evropských projektů rozvíjejí zahraniční společnosti – především australské, britské a kanadské. V Evropě totiž dlouhodobě chybí know-how v primární těžbě i chemickém zpracování lithia. Evropa tak sice usiluje o „suverénní“ dodavatelský řetězec, ale ve skutečnosti jej často staví na kapitálu, technologiích i kompetenci ze zahraničí.
Hlavním problémem zůstává ekonomika. Cena uhličitanu lithného, základní suroviny pro výrobu bateriových článků, se od rekordu z roku 2022 (asi 80 tisíc dolarů za tunu) propadla na deset tisíc dolarů, tedy osminu hodnoty. Současně rostou investiční náklady. Odhadované náklady na výstavbu evropských dolů a zpracovatelských závodů se u většiny projektů zvyšují téměř každý rok o desítky procent, zatímco návratnost klesá.
Evropská ložiska jsou totiž menší, často hlubinná a geologicky více roztříštěná než ta v Austrálii nebo Jižní Americe. V Evropě se těží převážně v osídlených oblastech, často v chráněných krajinných zónách, což výrazně zvyšuje náklady i odpor veřejnosti.
Zatímco australské doly těží povrchově spodumen (minerál, z něhož se získává lithium, pozn. aut.) z rozsáhlých ložisek, většina evropských projektů počítá s hlubinnou těžbou méně obvyklých hornin, jako je cinvaldit na Cínovci nebo jadarit v Srbsku. Tyto minerály se ale dosud v průmyslovém měřítku nikde komerčně nezpracovávají.
Obdobně inovativní geotermální model společnosti Vulcan Energy na německo-francouzském pomezí sice sází na nižší uhlíkovou stopu, ale technologie DLE (Direct Lithium Extraction) přímého získávání lithia z horkých solanek, tedy podzemních vod s vysokým obsahem lithných solí, je zatím v pilotní fázi a její účinnost v průmyslovém měřítku nebyla dosud ověřena.
Na opačném konci nákladové křivky stojí levná solanková těžba v Chile, Argentině či Bolívii, kde se lithium získává vypařováním vody z povrchových nádrží. Tento způsob je mnohem levnější a energeticky méně náročný, ale také environmentálně problematický.
Spotřebovává obrovské množství vody, často v oblastech, kde je jí nedostatek, což ohrožuje místní ekosystémy a tradiční zemědělství.
Evropa stojí před dilematem
Evropské projekty se vůči environmentálním problémům v Jižní Americe, Africe nebo Číně často vymezují, ale samy narážejí na podobné potíže. Obvykle řeší dostupnost vody, nakládání s velkým množstvím odpadů po těžbě a zpracování a dopady na krajinu. Evropa tak stojí před dilematem: chce vyrábět „zelené“ lithium a baterie, ale zároveň musí otevřít doly a rafinerie, které vyvolávají podobné environmentální konflikty, jakým se dosud chtěla vyhnout.
Možná hlavní otázkou v době nízkých cen lithia zůstává, zda budou evropské projekty ekonomicky udržitelné a nebudou potřebovat masivní podporu ze společných peněz. Evropská komise už naznačila, že těžaři budou moct využít granty, přímé půjčky a národní pobídky. Německo v roce 2025 poskytlo firmě Vulcan Energy podporu ve výši 104 milionů eur, Francie připravuje daňové úlevy pro projekt Emili a finská vláda garantuje státní úvěr pro Keliber.
Tyto kroky mají umožnit, aby se těžba a zpracování lithia v Evropě vůbec rozběhly – i když bez záruky, že se vyplatí.
Evropa má ambici stát se aspoň zčásti soběstačnou v klíčové surovině pro energetickou transformaci, kterou sama odstartovala. Zatím však naráží na realitu pomalého povolování, nevýhodné geologie a křehké ekonomiky evropských lithiových projektů.
„Zelené“ doly zatím zůstávají na papíře a do Evropy proudí čínské baterie obsahující lithium původem z Austrálie, Jižní Ameriky nebo nověji z Afriky. Evropský sen o lithiu tak zůstává především politickým projektem, který může s nemalou pravděpodobností zůstat jen nakreslený na mapě.
Vytvoření tohoto článku podpořil grant z fondu Investigative Journalism for Europe (IJ4EU).
Jiří Štický
Jiří je zástupcem šéfredaktora Seznam Zprávy. Předtím působil v magazínu Reportér, a to od jeho založení v roce 2014. A ještě dříve pracoval patnáct let v ekonomické redakci MF DNES a iDnes.cz, od roku 2007 jako její vedoucí.
