Ukrajinskou půdu ničí eroze i válka. Regenerativní zemědělství jí dává šanci vzpamatovat se

Farmáři na Ukrajině hledají cestu k obnově nejúrodnějších polí světa, která jsou vyčerpaná intenzivním zemědělstvím. Mykhailo Voitovyk a Mykhailo Drahančuk se rozhodli odložit pluh a půdu nechat pracovat za ně.

Mykhailo Voitovyk už osmnáct let regenerativně hospodaří na farmě poblíž Kyjeva. Orbě se snaží úplně vyhýbat. Pěstuje kukuřici, slunečnici, sóju, ozimou pšenici a pohanku. Plodiny střídá, aby si půda odpočinula od monokultur.

Když nic nepěstuje, ornici pokrývají meziplodiny. Každá z nich ji obohacuje svým způsobem. Využívá hořčici, která půdu dezinfikuje, svazenku odolnou proti mrazům a čirok s hlubokými kořeny.

„Mým hlavním cílem je přiblížit se zákonům přírody,“ říká redaktorce zpravodajského webu Rubryka, s nímž Ekonews spolupracují v rámci projektu financovaného Journalismfund Europe.

„Příroda nám dala humus jako přirozenou zásobárnu úrodnosti, která se postupně zvětšovala. Člověk tento proces narušil a podíl humusu výrazně klesl. Zatímco před 130 lety tvořil až osm procent, dnes je jeho hodnota čtyřikrát nižší,“ vysvětluje farmář. Prozatím se mu podařilo zvýšit podíl organických látek v půdě o procento, cílem pro něj je se vrátit do původního stavu.

Naši malí bratři

Po sklizni Voitovyk využívá i nejmenší zbytky. Sláma, stébla kukuřice a stonky slunečnic zůstávají na poli. Mulčují povrch, udržují vlhkost a živí mikroby. „To je potrava pro ně, naše malé bratry,“ popisuje.

„Ideálně by mělo být 25 tun živých mikroorganismů na hektar. U klasické ornice jsou to dvě až tři tuny, na našich polích jich je sedm až deset tun, protože je neustále krmíme. Když jste na poli, měli byste si uvědomit, že stojíte na střeše jiného světa,“ dodává Voitovyk.

Jedním z problémů, se kterými se potýká, je zhutňování půdy. Ta se sice neorá, ale zatěžuje ji technika. Míra zhutnění se liší rok od roku a závisí hlavně na počasí. Voitovyk ji zmírňuje využitím širokých strojů a GPS navigace, která je vede vždy stejně.

Na svých farmách občas používá hnojiva a vertikální orbu. „Například když je podzim deštivý a kombajn v poli zanechá koleje, je třeba je srovnat, a tehdy je to jediná možnost,“ vysvětluje.

Podle Voitovyka je každý rok jiný. Výsledky závisí na plodinách, počasí a řadě dalších faktorů. Neustálé přizpůsobování se změnám je součástí jeho práce. Farmář proto denně chodí po polích a sleduje, co se děje.

„I když máte tým agronomů, není možné detailně sledovat každé pole, pokud obhospodařujete deset tisíc hektarů,“ podotýká. Proto tvrdí, že bezorebná technika je hlavně pro malé farmy a ty jsou podle něj budoucností zdravé půdy.

Vzdát se orby

Kořeny regenerativního zemědělství sahají právě na Ukrajinu. Agronom a statkář Ivan Ovsinskyj patřil mezi první, kdo formulovali zásady bezorebného hospodaření. Už v roce 1899 vydal knihu, která byla na svou dobu revoluční. Ovsinskyj v ní tvrdil, že hluboká orba ničí půdní strukturu, podporuje erozi a snižuje úrodnost.

Voitovyk je přesvědčený, že by se Ukrajina měla vzdát orby. Mezikrokem mohou být omezené zásahy do půdy, ale konečným cílem je hospodařit ekologicky a úplně bez ní.

Zatímco běžné bezorebné zemědělství má podle něj výrobní náklady srovnatelné s klasickým, u organického jsou vyšší a ne všechny plodiny lze podle něj pěstovat bez hnojiv. „Je to vrchol naší práce, určený pro nejmoudřejší a nejvytrvalejší filozofy zemědělství,“ uvádí.

Co nevezme voda, odnese vítr

I když přesná data nejsou známá, farmářů jako Voitovyk v zemi přibývá. Evropská klimatická firma InSoil například v nedávné době finančně podpořila rozšíření regenerativních praktik na 300 tisících hektarech půdy ve střední a západní části země.

Ukrajina je přitom jedním z pěti největších světových vývozců zemědělských produktů. Ornice tvoří přes polovinu jejího území a intenzivní hospodaření ji dostalo na hranici vyčerpání. Podle ukrajinské Národní akademie zemědělských věd je více než 40 procent půdy znehodnoceno. Každý rok odnáší eroze až 600 milionů tun úrodné vrstvy.

Klimatická krize situaci dál zhoršuje, jižní a centrální části země čelí častějším suchům, prudké lijáky odplavují ornici a během sucha ji zase odnášejí větry. Z půdy mizí humus a s ním i dusík, fosfor či draslík. Ceny hnojiv v letech 2022 až 2023 vzrostly na dvojnásobek, což bylo pro řadu podniků neúnosné.

Na půdě se podepisuje i probíhající válečný konflikt. Uvolňují se do ní toxické prvky, jako jsou olovo, rtuť a arsen. Látky mohou mít dlouhodobé dopady na zdraví lidí i na místní životní prostředí.

O dopadech války blíže pojednává studie Evropské komise z letošního roku. Kontaminací je na Ukrajině zasaženo až 11 procent půdy. „Způsobena je především používáním přípravků na ochranu rostlin, hnojiv, živočišného odpadu a průmyslového odpadu,“ píší autoři.

První vichřice ukázala rozdíl

Problémy s půdou se rozhodl řešit regenerativními metodami i Mykhailo Drahančuk. Svou farmu na Krymu založil už v roce 1991. Prvních patnáct let hospodařil konvenčně, zisky ale nepřicházely.

Půda, kterou zdědil, byla natolik vyčerpaná, že ji nezachránil ani úhor. Poloostrov navíc neustále sužuje větrná eroze a patří mezi málo úrodné oblasti oproti černozemím v západní části země.

„Zpočátku jsme pochybovali, protože všechny naše zkušenosti nám napovídaly, že bez orby není možné nic vypěstovat. Proto jsme nejprve pole rozdělili na půl, část jsme zorali a na druhé jsme zaseli přímo do neorané půdy,“ říká.

Výsledky se ukázaly už první rok při vichřici. „Větrolam vedle zorané poloviny byl pokrytý prachem. Na straně, kde jsme neorali, byl zelený od trávy. Tehdy jsme si uvědomili, že i kdyby nebyly žádné jiné výhody, tak už jen kvůli tomu se to vyplatí,“ dodává Drahančuk.

Postupem času se ukázaly rovněž ekonomické přínosy. Prodal proto starou techniku a pořídil nové secí stroje na přímý výsev. „Říkali nám, že půda na Krymu je tvrdá jako kámen a že se nám to nepodaří, ale nakonec to fungovalo,“ vzpomíná farmář.

Po ruské okupaci Krymu Mykhailo Drahančuk odešel na území pod kontrolou ukrajinské vlády. Veškerý jeho majetek zůstal na místě. Dnes žije v Kyjevské oblasti a propaguje mezi ukrajinskými zemědělci bezorebné hospodaření.

Pořádá konference a školení, radí farmářům, vysvětluje výhody regenerativního zemědělství, zve zahraniční kolegy, a dokonce napsal knihu.

Přiznává, že někteří zemědělci jsou k novému přístupu stále skeptičtí a podíl těch otevřených novým technologiím je malý. „Ale kdo může říct, že zlepšovat půdu je špatné?“ ptá se.

Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe. Projekt se uskutečnil díky mentoringu a podpoře organizace Transitions.