Praha 15. května 2026 (PROTEXT) – Na konferenci Technické Česko debatovali rektoři, byznysmeni i zástupci vládních institucí. Akce, kterou pořádala nemediální divize ČTK Connect, ukázala, že s motivací ke studiu techniky je třeba přijít už v předškolním věku. Změnit se musí i obraz průmyslu ve společnosti, kdy si mnoho rodičů pod průmyslem stále představuje špinavou halu místo high-tech provozu.

Kdyby se měla konference Technické Česko shrnout jednou větou, zněla by možná překvapivě jednoduše: české děti se nesmějí začít bát techniky dřív, než zjistí, že je může bavit.

V PressCentru ČTK se o technickém vzdělávání nemluvilo jako o úzkém tématu pro učitele odborných škol, ředitele průmyslovek nebo personalisty z továren. Mluvilo se o něm jako o jedné z klíčových otázek budoucnosti země. O tom, zda Česko zůstane průmyslovou ekonomikou s ambicí, nebo se smíří s tím, že bude stále obtížněji hledat lidi schopné navrhovat, vyrábět, opravovat, programovat, řídit technologie a rozumět světu, který se stále rychleji mění.

Ředitel pro rozvoj a strategii ČTK Petr Orálek v úvodu připomněl, že technické vzdělávání bude rozhodovat o dalším vývoji země. Děti podle něj přitom dnes často ani nevědí, co budou za čtyři roky potřebovat. Zároveň se rozvolňuje hranice mezi humanitními a technickými obory. V budoucnu budou potřeba lidi, kteří zvládnou techniku, ale zároveň budou umět komunikovat, přemýšlet v souvislostech a chápat svět kolem sebe.

Děti si techniku musejí osahat

Vrchní ředitel sekce průmyslu a ochrany spotřebitele Ministerstva průmyslu a obchodu Eduard Muřický mluvil o potřebě vrátit polytechnickou výchovu do škol. Má jít o pravidelnou součást výuky na základních školách. Děti si podle něj musejí technologie zkoušet prakticky, pracovat s nimi a získat k nim vztah. Muřický zmínil pojízdné učebny techniky, které míří do regionů a především menších škol. V nich není výuka jen povídáním o technice, ale zážitkem. Technika tu není abstraktní pojem, nýbrž něco, co se hýbe, svítí, reaguje, někdy možná i bouchne. A právě to děti potřebují vidět.

MPO zároveň pracuje na změnách vzdělávacích programů a na podpoře škol s rozšířenou technickou výukou. Muřický mluvil také o mistrovské zkoušce, institutu známém z první republiky, který byl po roce 1948 zrušen a nyní se má vrátit. Zkouška má být dobrovolná a v první fázi připravena pro 45 profesí. V zemích jako Německo nebo Rakousko je mistrovská kvalifikace důležitou součástí profesní dráhy řemeslníků a techniků. Česko se tak vrací k něčemu, co tu kdysi mělo tradici.

Zmocněnec ministerstva školství pro popularizaci vědy a rozvoj talentu Jakub Rybář upozornil, že změny ve vzdělávání jsou v Česku skoro národním sportem. Od sametové revoluce se vystřídalo 22 ministrů školství. V takovém prostředí není problém vymyslet další dobrý nápad. Problém je dotáhnout ho do konce.

Jedna z nejsilnějších myšlenek konference zazněla právě od Rybáře. K technice se děti musejí dostat včas. Společnost považuje za normální, že malé děti chodí do základních uměleckých škol, sportují od předškolního věku nebo se brzy učí hudbě. Proč by neměly stejně brzy začínat s technikou? Děti, které se s technikou setkají až ve chvíli, kdy už mají zafixované, že matematika je nepříjemná a dílny jsou nudné, se pro technický obor rozhodují obtížně. Děti, které si odmala postaví jednoduchý obvod, robota, most nebo model, mohou techniku vnímat úplně jinak.

Jenže aby se technika znovu stala přitažlivou, musí se změnit nejen školy, ale i obraz techniky ve společnosti. Prezident Svazu průmyslu a dopravy Jan Rafaj pojmenoval problém jasně. Česko má demografický problém, rodí se méně dětí a do technických oborů jich míří málo. Podle něj technické talenty často nejsou včas nalezeny, osloveny a podpořeny. Přitom dobře vzdělaný technik si podle Rafaje nehledá práci. Práce si hledá jeho.

Zásadní je podle něj přesvědčit také rodiče. Položil otázku, kolik matek dnes řekne, že jsou hrdé na to, že jejich dítě studuje technický obor. Technika stále naráží na staré představy: špína, nízká prestiž, slabé peníze. Přitom realita moderního průmyslu je často přesně opačná.

Matematika jako strašák, který se sám vyrobil

Velká část debaty se točila kolem matematiky. Ne kolem vzorečků, ale kolem strachu, který si s ní mnoho dětí spojuje. Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy, gymnázia a hotelové školy Radlická, použil jednu z nejostřejších vět celé konference: na mnoha školách se podle něj ještě nezjistilo, že je 21. století. Systém dává ředitelům velkou autonomii, což může vést ke skvělým školám, ale také k institucím, které připomínají jezuitskou kolej ze středověku.

Sáblík kritizoval způsob, jakým se děti učí matematiku. Podle něj z nich školy často dělají rychlé kalkulačky. Neřeší problém, jen počítají něco, co někdo napsal na tabuli. Výsledkem je, že matematice nerozumějí, začnou se jí bát a nakonec ji nenávidí.

Sáblík zároveň ukázal, že změna nemusí přijít jen shora. Jeho škola staví na vrstevnickém vzdělávání, studentských projektech a podnikavosti. Studenti vedou kroužky, pořádají semináře, učí ostatní a zakládají vlastní firmy přímo ve škole. Podle Sáblíka je dobře, když se ve třídě potká gymnazista s hackerem. Škola má být tvůrčí komunita, ne čekárna na maturitu.

Rektor ČVUT Michal Pěchouček přidal k matematice další vrstvu. Podle něj má matematika hodnotu v každém věku a lze pro ni nadchnout i pětapadesátiletého člověka. Mluvil o celoživotním vzdělávání, ale také o schopnosti soustředit se. Varoval před tím, že současné děti nedokážou často vydržet číst souvislý text. Dlouhodobá koncentrace na jedno téma je podle něj dovednost, kterou je potřeba podporovat.

Jedním z konkrétních příkladů, jak děti dostat k technice, byla Dětská univerzita ČVUT. Její garantka Michaela Kostelecká popsala, že projekt funguje jako letní studentský tábor pro stovky dětí. Děti mají indexy, pohybují se po fakultách, absolvují přednášky a vypracovávají práce. Dostanou se do laboratoří, vidí elektrickou formuli, autonomní auto, drony, raketu, roboty nebo model jaderné elektrárny. Ve stavební části vytvářejí model ze dřeva, který musí unést jejich váhu. Tohle je přesně ten rozdíl mezi větou „technika je důležitá“ a skutečným zážitkem. Dítě, které si samo ověří, že dřevěná konstrukce unese jeho tělo, rozumí technice jinak než dítě, které jen opíše definici z tabule.

Pavlína Částková z Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci navázala důrazem na zručnost, pokusy, experimentování, pohyb a technickou tvořivost. Technika na základní škole má podle ní řešit problémy blízké životu žáků. Důležitá je spontánní motivace, autonomie, kompetentnost a smysluplnost. A také odstranění starých genderových stereotypů. Nemá se stávat, že holky jdou vařit a kluci do dílny. Moderní technologie už takto rozdělené nejsou.

Petra Prošková z organizace Elixír do škol připomněla, že už tříleté děti mohou skládat obvody a předškolní věk je pro techniku mimořádně důležitý. Právě tady vzniká první zájem. Nebo také první propásnutá příležitost.

Průmysl nehledá jen ruce. Hledá lidi, kteří si poradí

Druhá část konference se více zaměřila na průmysl. Gabriela Bauerová z CzechInvestu uvedla, že podnikání nejvíce komplikuje nedostatek kvalifikované pracovní síly, zejména na vyšších technických pozicích.

Panel s lidmi z firem ukázal, že firmy už nehledají jen absolventy, kteří umějí jednu konkrétní dovednost. Roste komplexita toho, co od lidí potřebují. Generální ředitel CzechInvestu Jan Michal upozornil, že propojení škol a firem roste, ale zároveň se zvyšují nároky na absolventy.

Martina Kornfeilová, CEO a spolumajitelka společnosti Kornfeil, mluvila o potřebě kriticky myslícího absolventa bez ohledu na to, zda přichází z humanitního nebo technického oboru. V éře umělé inteligence je podle ní stále viditelnější, že lidé často neumějí kriticky přemýšlet. A firmy to poznají rychle. Třeba ve chvíli, kdy přijde dokonale napsaný e-mail, ale jeho autor nezvládne věcně reagovat při osobním jednání.

Optimistou ohledně dostatku šikovných lidí do průmyslu je předseda představenstva a generální ředitel ČEZ ESCO Kamil Čermák. I když všechno není ideální, firma má podle něj navázané funkční vztahy s technickými školami. Kromě jiného pořádá takzvanou ESCO maturitu, což je třídenní stáž pro studenty a studentky partnerských středních škol Skupiny ČEZ zaměřená na moderní energetiku.

Zkušenost z praxe přidal Jan Tělupil ze společnosti Forvia. Jeho pointa byla jednoduchá: technická škola byla vstupenkou. Otevřela mu dveře do světa, k projektům a zkušenostem, ke kterým by se jinak nedostal. To je možná jedna z nejdůležitějších zpráv pro rodiče i děti. Technické vzdělání není záložní plán pro ty, kteří „nešli na gympl“. Může být pasem do světa moderních firem, zahraničních projektů a velmi dobré kariéry.

Co dělá geodet? Seriál Návštěvníci už děti nejspíš neznají.

Michal Novák, zakladatel platformy #ČESKObudoucnosti, připomněl, že Česko často mění velké národní vize. Jednou je to „Country for the Future“, jindy „křižovatka Evropy“. Podle něj nemá cenu vize donekonečna přepisovat. Pokud se Česko chce stát „mozkovnou světa“, musí začít pracovat s talentem od nejranějšího věku. Novák mluvil o projektech, které provázejí talent od mateřské školy přes základní a střední školy až po absolventy a praxi. Podstatné je propojit vzdělávací stupně s reálným světem firem a práce.

Dagmar Šír z KONSTRUKCE Media doplnila, že s mladými lidmi je třeba mluvit jejich jazykem: dynamický obsah, gamifikace, autenticita, multiplatformní zásah. Z výzkumů podle ní vyplývá, že mladí lidé si často neumějí představit konkrétní technické profese, například geodeta nebo statika.

A právě tady se znovu ukazuje, že problém technického vzdělávání není jen ve školních osnovách. Je i v příbězích, které o technice vyprávíme. Pokud dítě neví, co dělá geodet, statik, elektromechanik nebo průmyslový konstruktér, těžko si takovou dráhu zvolí. Ne proto, že by ji odmítalo. Ale proto, že ji vůbec nevidí.

Partnery konference byla společnost Forvia, Svaz průmyslu a dopravy, projekt Absolventi.cz a projekt Kým budu.

 

Zdroj: ČTK Connect

PROTEXT