Poslední ledař z Chimboraza. Reportáž z koutu Ekvádoru, kde ještě dělají ledovcovou zmrzlinu

Juan Ushca se dvakrát týdně se svými osly vydává na nejvyšší horu rovníkového Ekvádoru, aby ve výšce pěti tisíc metrů nad mořem odsekal z ledovce třicetikilové bloky ledu. Prodává je do džusů a vyrábí z nich sorbet.

„Zmrzlina z Chimboraza“ vyvolává poněkud nesměle padesátiletý Juan Ushca v ekvádorském městečku Guano před vchodem do muzea. Pro led na vlastnoručně vyrobenou ostružinovou pochoutku si musel vyšlápnout „kousek“ nad svou vesnici Cuatro Esquinas – do nějakých pěti tisíc metrů nad mořem. Přesně to neví, ale je to na úrovni, kde na nejvyšší hoře rovníkové země začíná oblast věčného ledu. Ushca je posledním ledařem z Chimboraza.

Nikdo jiný už se fyzicky náročnému a přitom mizerně honorovanému povolání nevěnuje. Není se čemu divit. „Nahoru mi to trvá čtyři hodiny a dolů 2,5 hodiny. A něco přes hodinu mi zabere, než bloky odsekám z ledovce, naporcuji, obalím trávou, aby rychle neroztály, a naložím na své dva osly,“ popisuje rutinu, kterou vykonává dvakrát týdně. Jeden blok váží 30 kilogramů, každý osel unese dva kusy ledu. Druhý den je Ushca vezme a odveze do půlhodiny vzdáleného dvěstětisícového města Riobamba.

Pět, anebo dvanáct dolarů

Na centrálním trhu La Merced v Riobambě prodává prý jeden takový blok obchodníkům za pouhých pět dolarů. Ti odseknutý kus ledu používají jako osvěžující prvek do ovocných džusů.

Když mi ovšem sedmdesátník Jorge Ledezma připravuje půllitrový drink z lilku quitského, což je příjemně kyselý plod podobný oranžovému rajčeti, nad udávanou sumou vrtí hlavou: „Bejvávalo. Dnes mu platíme už 12 dolarů za blok.“ Ať je pravdivá kterákoliv suma, stále je to za vynaloženou námahu málo.

Ledezma vytahuje chimborazský led z mrazáku, odmotává z něj igelity a hadr, kterým ho chrání. Odsekává kus velikosti pěstního klínu a ukazuje mi ho proti světlu. „Má jinou strukturu, než když dáš ztuhnout vodu do mrazáku. Podívej, kolik je v něm bublinek vzduchu. Právě to na něm mají lidé rádi. Říkají, že jim okysličuje krev,“ vysvětluje.

Skutečně, chimborazský led není past na turisty. Ledezmovi zákazníci se rekrutují především z místní populace. Ceny jsou lidové: půllitrový džus za dolar a čtvrťák navrch (Ekvádor má americký dolar jako oficiální měnu už čtvrt století, pozn. aut.).

Překvapivý národní hrdina

Obchodník vzpomíná na to, že led kupoval už od Juanova tchána Baltazara Ushky, jehož portrét má dokonce na vývěsním štítu nad svým obchůdkem. „Baltazar byl jiná třída. Uměl dělat ještě větší bloky: čtyřicetikilové,“ vzpomíná na muže, který se v Ekvádoru na sklonku života stal nepravděpodobnou celebritou. Zakrslého Kečuánce s vykotlaným úsměvem, obnošeným rudým pončem a naprosto nesrozumitelnou španělštinou někdejší socialistický prezident Rafael Correa v roce 2010 prohlásil za národního hrdinu, protože navzdory modernizaci dokázal udržet lidové zvyky.

Už v té době do Cuatro Esquinas tu a tam zavítali domácí i zahraniční reportéři, aby o posledním ledaři z Chimboraza natočili dokument, čímž slávu muž z konce světa upevňovali. Stačí si jeho jeho jméno zadat na youtube a vyběhne na vás přehršel reportáží v různých jazycích. V městečku Guano, kterému dominuje hora s mohutnou bílou čepicí, dokonce v muzeu stojí jeho bronzová socha v životní velikosti s kusem ledu v ruce.

Mladičká průvodkyně před odlitkem vzpomíná, že když v polovině 20. století Baltazar jako dítě začal s otcem stoupat nahoru po Chimborazu, bylo ledařů ve vesnicích na úpatí vyhaslé sopky na čtyři desítky. Jenže jak se Ekvádor modernizoval a elektrifikoval, zdálo se shánění přírodního ledu čím zdál zbytečnější činností.

Na Chimborazo s trávou v holínkách

Proč jako jediný ze všech u práce zůstal právě Baltazar? „Jeho otec byl albín a o takových se tady v kraji říká, že jsou synové Chimboraza,“ vysvětluje dívka. Každá hora v Ekvádoru má svého „apu“, jakéhosi ochránce v některých ohledech připomínajícího našeho Krakonoše. „Jako přímý potomek nemohl pouto s apu přetrhnout,“ říká s tím, že Baltazarovi synové se už k duchovi hory tak oddaně nehlásili a odmítli v nekonečných výstupech a sestupech pokračovat. S jeho smrtí mělo skončit i tradiční ledařství.

Naštěstí si Baltazarova dcera Carmen našla za manžela Juana, který také nesl mezi kečuánskými Indiány obvyklé příjmení Ushca. Začal tchána doprovázet a řemeslo převzal, i když přiznává, že je čím dál náročnější. Může za to globální oteplování, které do nějakých sto let tropické horské ledovce zlikviduje. „Za ledem musím stoupat čím dál výše, ubývá ho,“ konstatuje prostě Juan Ushca.

Do výšky 6263 metrů na vrchol Chimboraza – který je díky své poloze poblíž rovníku nejvzdálenějším místem od středu Zeměkoule, dokonce vzdálenějším než vrchol Mount Everestu – se nikdy nepodíval. Říká, že by to neudýchal. Ale spíše na to nemá nejlepší vybavení. Ke svým trekům si po vzoru tchána nazouvá obyčejné holínky, které zatepluje suchou trávou.

Ledařem, zmrzlinářem i turistickým průvodcem

Juan Ushca přiznává, že být posledním ledařem z Chimboraza přináší i jiné benefity, než je pouze prodej ledu. Jeho podnikavá žena Carmen ho přiměla, aby každou sobotu prodávali před muzeem zmrzlinu. Odborně lépe řečeno sorbet – směs z povařených ostružin a nadrceného ledu z Chimboraza. Každopádně kopeček po 50 centech si koupí každý, kdo na expozici zavítá. Za dvacet minut, co si s Juanem povídám, vydělá šest dolarů.

Ale ani zmrzlinářství není ledařovým hlavním zdrojem příjmů, spíše slouží jako reklama. Mnohým turistům se nechce trekovat jen tak. Přejí si horský výstup doprovázený nějakým speciálním zážitkem a rádi za to připlatí. Zážitkem, který nabízí Juan, je sklizeň ledu ve výšce pěti tisíc metrů za asistence dvou oslů.

Tomu, kdo si chce s posledním ledařem z Chimboraza domluvit, aby ho viděl při práci, které oteplení planety v dohledné době vystaví stopku, stačí, aby v sobotu dorazil do Guano na ostružinový sorbet. Juan Ushca se s ním na výpravu za ledem rád vydá.