Po nedávných požárech v Austrálii se tamní obyvatelé začali hroutit a propukat v nezastavitelný pláč. Nevěděli, co se děje a nedokázali si svoji reakci vysvětlit. Spolu s těmi, kdo v ohromných lesních požárech ztratili své blízké či přišli o domovy, prožívali úzkostné stavy také lidé na druhé straně planety. Řada z nich si až v souvislosti s touto tragédií začala uvědomovat dopady současné klimatické změny. Nabízí se proto otázka, jaký dopad na naše psychické zdraví může klimatická změna mít.

Psychologické dopady klimatické změny lze rozdělit do tří oblastí. Přímé, což jsou například akutní nebo traumatické účinky změny prostředí a extrémních povětrnostních vlivů. Mezi nepřímé počítáme například emoční nápor založený na pozorování dopadů, obavy nebo nejistoty spjaté s budoucími riziky. Poslední skupinou jsou psychosociální jevy, kdy jde o nepříznivé sociální a komunitní dopady vysokých teplot, sucha, konfliktů souvisejících s podnebím.

Klimatická změna před nás staví výzvu, která vyžaduje zvýšenou ekologickou gramotnost, rozšířenou etickou odpovědnost, zkoumání různých psychologických a sociálních adaptací, přidělení zdrojů a školení s cílem zlepšit kompetence psychologů při řešení dopadů souvisejících se změnou klimatu. Jednou z důležitých oblastí se tak stává i porozumění environmentálnímu žalu a znalostem, jak s ním nakládat.

Úzkost na míle daleko

Lidé na celém světě mohou prostřednictvím sociálních sítí a médií stále častěji sledovat téměř v přímém přenosu nepříznivé důsledky současné klimatické změny, kterými jsou extrémní výkyvy počasí, nedostatek vody, oteplování oceánů nebo vyhynutí řady živočišných a rostlinných druhů. Uvedené důsledky jsou zároveň velkým náporem na naše duševní zdraví. Nejedná se pouze o případy, kdy jsme přímými svědky přírodních katastrof. Jde také o situace, kdy jsme ovlivněni nepřímo. Kdy si o záplavách, únicích ropy do krajiny či kácení pralesa “pouze” čteme.

Americká asociace psychologů dokonce klimatickou změnu vnímá jako největší hrozbu duševního zdraví v 21. století. Zároveň je v posledních letech zaznamenán nárůst traumatu způsobeného katastrofami spojenými s klimatem a úzkostí a strachu z tlaku současného systému na planetu a její limity. Prožíváme pandemii úzkosti, anebo k ní máme alespoň nakročeno.

Strach a úzkost mohou vést také k individuálnímu jednání a kolektivnímu aktivismu, který je účinným prostředkem k úlevě od stresu spojeného s klimatem. Příkladem, jak se s enviromentálním žalem vypořádat je Greta Thunbergová. V jedenácti letech trpěla depresemi, obávala se globálního oteplování, její úzkost uspíšila problémy duševního zdraví. Díky aktivitě v oblasti klimatu se ale její duševní zdraví výrazně zlepšilo.

Prožíváme environmentální žal

Důkazů o negativním dopadu člověka na životní prostředí přibývá. Dopady klimatické změny řeší lidé na každém kontinentu. Všude také tyto změny ovlivňují psychické zdraví lidí a musíme se s nimi vypořádat. Stejně jako v našem běžném životě, je i tato změna stresová. Pocit neovladatelnosti environmentálních problémů je nejen frustrující, děsivý a šokující, ale je také zdrojem konstantní nebo vysilující úzkosti.

Tento strach z budoucnosti planety a smutek z jejího zániku se nazývá environmentální žal (nebo ekologická úzkost). Pro environmentální žal je typické hluboké prožívání, silné emoce, kterými může být smutek, strach, bezmoc, úzkost, vztek nebo ztráta smyslu života. Odložený smutek vyúsťuje v depresi. Potlačený strach vyúsťuje v hněv. Pokud se svými pocity nebudeme zabývat, tak jejich dopad pocítíme intenzivněji.

Jedná se o strach z poškození životního prostředí nebo ekologické katastrofy. Tento pocit úzkosti je do značné míry založen na současném a předvídaném budoucím stavu životního prostředí, změně klimatu vyvolané člověkem. Podle národního průzkumu z roku 2018 se ve Spojených státech téměř sedmdesát procent lidí obává o změnu klimatu a 51 procent se cítí „bezmocných“.

Úzkost kolem otázek životního prostředí může pramenit z vědomí rostoucího rizika extrémních povětrnostních jevů, ztrát na živobytí nebo bydlení, obav z budoucích generací a pocitů bezmoci. Dle nedávného průzkumu od agentury Median považuje 85 procent Čechů za největší hrozbu sucho a další projevy klimatických změn.

Termín „environmentální žal“ popisuje chronickou nebo těžkou úzkost související se vztahem člověka k životnímu prostředí. V roce 2017 popsala Americká psychiatrická asociace (APA) ekologickou úzkost jako „chronický strach z environmentálního zkázy“. Ekologická úzkost není v současné době uvedena v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch (DSM-5). Lékaři ji v současnosti tedy oficiálně nepovažují za diagnostikovatelný stav.

Na druhou stranu v oblasti ekopsychologie (odvětví, které se zabývá psychologickými vztahy lidí se zbytkem přírody a tím, jak to ovlivňuje jejich identitu, pohodu a zdraví) je používání termínů “environmentálního žalu” zcela běžné a přínosné pro orientaci. Z hlediska příčin se environmentálnímu žalu připisují především tři: 1) ztráta znalostí spjatých s přírodou, 2) fyzická ztráta ať domova nebo jezera, které se pojí s nostalgickými vzpomínkami, 3) obavy z budoucnosti (planety, a tedy i o svůj život).

Kdo z koho?

Poškození životního prostředí nemá vliv na všechny lidi stejně. Někteří lidé jsou ke klimatické změně citlivější a mohou pociťovat úzkost kolem ekologických otázek intenzivněji.

Některé části světa jsou zranitelnější vůči účinkům extrémního počasí jako jsou pobřežní komunity a nízko položené oblasti. Nejpravděpodobněji budou zasaženi zejména lidé, jejichž živobytí závisí na životním prostředí, například ti, kteří mají zaměstnání v rybolovu, cestovním ruchu a zemědělství. Také lidé, kteří žijí v domorodých komunitách, často spoléhají na přírodní zdroje a mají tendenci pobývat ve zranitelnějších geografických oblastech. Mohou čelit strachu ze ztráty bydlení, živobytí nebo svého kulturního dědictví, což může poškodit jejich smysl pro identitu, sounáležitost a smysl pro komunitu.

Lidé, kteří pracují v oblasti životního prostředí nebo jako první respondenti a pracovníci v pohotovostních zdravotnických zařízeních, mohou být také náchylnější k ekologické úzkosti. Tyto skupiny čelí více účinkům na fyzické a duševní zdraví v důsledku měnících se klimatických podmínek a poškození životního prostředí.

Kromě místa bydliště, druhu práce či samotného vystavení klimatické změně mohou být někteří náchylnější na základě své osobnosti. Příkladem může být zvýšená citlivost, kdy se každý z nás nachází někde na škále emoční stability a nestálosti nebo, nacházíme-li se v nějaké zátěžové životní situaci. Dalším faktorem podílejícím se na naší reakci na klimatickou změnu může být odolnost, frustrační tolerance a hodnoty, které ovlivňují, jak s planetou soucítíme.

Nejedná se o definitivní výčet. Andrea Culková v dokumentu Žal žen enviromentální žal popisuje. Mapuje prožívání členek hnutí Extenction rebellion, kdy poukazuje na zahlcení pocity ztrátou přírody a jak na ní jednotlivé protagonistky reagovaly. Sama zmiňuje, že se ocitla v náročné životní situaci, kdy ji „srazil vlak enviromentálního žalu“. Natočení dokumentu jí pomohlo celou situaci překonat.

Slepice nebo vejce?

Projevy environmentálního žalu jsou vesměs velmi obdobné projevům úzkosti, proto se environmentální žal také někdy nazývá ekologickou úzkostí. K úzkosti tak jakoby přidáváme příčinu: strach o planetu. Ve své podstatě však může zůstávat zahalené, jestli se jedná o vyschlé jezero, kácení pralesů, budoucnost mých dětí. V tomto případě je známý zastřešující předmět naší úzkosti, který je však neuchopitelný a zároveň nevyhnutelný, jako kdybychom se obávali neúspěchu a zároveň tušili, že je neúspěch za dveřmi, přičemž se nám na neúspěch úplně nedaří připravit, protože nevíme, v čem neuspějeme. Jen víme, že to bude bolet.

Ekologická úzkost tedy není stejná jako klinická úzkostná porucha, ačkoli lékaři tvrdí, že obavy z klimatu mohou zhoršit nebo vyvolat již existující problémy duševního zdraví. Ve skutečnosti je pro většinu lidí ekologická úzkost odpovídající reakcí na klimatickou krizi. Pro lidi v zemích jako Maledivy úzkost pramení z existenciální hrozby např. stoupající hladiny moře v důsledku globálního oteplování znamenají, že nízko položený ostrovní národ může být do roku 2100 zcela ponořen.

Pro ty v bohatších zemích severní polokoule však environmentální žal nevyplývá z bezprostředního dopadu změny klimatu, ale z nejistoty ohledně toho, co má přijít. Nejistota je pro lidské bytosti nesnesitelná. Cítíme se bezmocní. Pro vypořádání se s touto ztrátou kontroly, promítáme do budoucnosti apokalyptické myšlení, z toho důvodu některé děti ve Velké Británii věří, že v příštích několika letech zemřou v důsledku změny klimatu nebo že se rodiče obávají plného společenského kolapsu během několika desetiletí. Většina vědců v oblasti klimatu ale tvrdí, že v západní Evropě tento časový vývoj není pravděpodobný.

V současné době není environmentální žal oficiální lékařskou diagnózou. Odborníci v oblasti duševního zdraví mohou místo diagnózy popsat chronický pocit environmentální zkázy, obvykle na základě pocitů bezmoci přihlížení ničení životního prostředí nebo změně klimatu. Formu úzkosti lze zmírnit pomocí vyhledáním odborného poradenství zejména v oblasti ekopsychologie.

Truchlení nemusí být nahlíženo pouze jako přítěž. Truchlení je také formou lásky, náklonnosti. Truchlíme nad ztrátou toho, co nás spojuje, nad vidinou budoucnosti s našimi vnoučaty. Jeden z pohledů na prostředí, ve kterém žijeme, zmiňuje, že planetu nedědíme po našich předcích, ale půjčujeme si ji od svých dětí. Po devastování planety je cílem přejít na přítomnost lidstva, která povede k vzájemně obohacujícímu soužití.