Když budete po firmách chtít hlouposti, tak je otrávíte, říká odborník na zelené vzdělávání

„Manažer udržitelnosti má firmu provádět úskalími zavádění udržitelnosti do praxe, ale nemá ji zbytečně zatěžovat,“ popisuje Vladimír Kočí, vedoucí Ústavu udržitelnosti a produktové ekologie na VŠCHT.

Vystudovat na zeleného manažera šlo v tuzemsku ještě před pár lety jen těžko. V posledních měsících ale přibývají vysokoškolské programy i vzdělávací kurzy. O tom, jak má vypadat správné vzdělávání v oboru, hovořil s Ekonews odborník na produktovou ekologii a udržitelnost Vladimír Kočí.

Na Vysoké škole chemicko-technologické v Praze (VŠCHT), kde Kočí vyučuje, už má první inženýrský program své absolventy, kteří zamířili do praxe. „Stejně jako každý matematik nebo fyzik uvažuje po svém, i dobrý manažer udržitelnosti má svůj specifický způsob myšlení. Samozřejmě se spoustu věcí dá naučit během práce nebo prostřednictvím kurzů, ale systematické studium má úplně jiný dopad,“ popisuje Kočí.

„Pokud podnik nabídne vyšší mzdu, zájemci přijdou“

Jakou roli hrají univerzity při vzdělávání v oblasti udržitelnosti?

Většina lidí vidí udržitelnost jen jako ekologický upgrade. Nejde přitom jen o životní prostředí, ale také o financování, řízení organizací, hospodaření a sociální aspekty. Stejně jako před 25 lety se ekologie postupně dostávala do studijních programů, dnes se do nich vkládá udržitelnost, ale často bez jasného rámce a systematického uchopení. Každý s ní pracuje jinak. Filozofové do ní vnášejí filozofické aspekty, přírodovědci zase ty své. Univerzity mají za úkol tento přístup kultivovat a udávat správný směr.

Co vás na VŠCHT vedlo k tomu otevřít program Udržitelnost a oběhové hospodářství?

Ve skutečnosti to byl hlavně můj nápad. Posuzováním životních cyklů, anglicky Life Cycle Assessment (LCA), se zabývám přes dvacet let a přišlo mi logické tento základ rozšířit i do nového studijního programu. S kolegy jsme viděli, že udržitelnost bude klíčovým tématem dalších let.

Občas se mluví o tom, že by školy měly reagovat na poptávku průmyslu, ale já to považuji za omyl. Podle mě je to úplné nepochopení fungování vysokých škol. Není možné, aby firmy diktovaly univerzitám, co mají učit. Má to spíše vycházet ze společenské potřeby.

Často se diskutuje o podpoře technického vzdělávání. Jenomže problém není v atraktivitě studia, ale v podmínkách zaměstnání. Ředitelé různých podniků za námi opravdu přicházejí s dotazy typu: „Proč nám nedáváte své absolventy?“ Odpověď je jednoduchá, hlásí se je jich k nám na technické školy málo.

Hlavní problém vidím v tom, že platy v průmyslových podnicích jsou nízké. Když někdo nastoupí do právní kanceláře, HR nebo IT, dostane klidně dvojnásobek toho, co ve výrobě nebo chemii. Pokud podnik nabídne vyšší mzdu, zájemci přijdou a budou to i studovat.

Kolik studentů program navštěvuje?

Ze začátku jsme byli skoro až překvapeni velkým zájmem, ale naše kapacity laboratoří i pedagogů nejsou neomezené, takže jsme nemohli přijmout všechny. Po dvou letech se zájem trochu snížil, nyní jsme asi na 80 procentech kapacity. Studenti se rozptýlili mezi více škol a nových programů.

„Bez znalosti surovin to dělat nejde“

Proč je důležité, aby měli manažeři udržitelnosti odbornou kvalifikaci?

Dnes se manažerem udržitelnosti ve firmách a na úřadech může stát prakticky kdokoliv, aniž by k tomu měl vzdělání. To je paradox, protože v jiných profesích – ať už jde o architekta, lékaře nebo knihovníka či zubaře – se očekává odborná kvalifikace. Když přijímáte kuchaře do hospody, taky po něm chcete, aby uměl uvařit polévku.

Udržitelnost je komplexní strategií, která vyžaduje odborné znalosti. Stejně jako matematik nebo fyzik uvažuje po svém, i dobrý manažer udržitelnosti má svůj specifický způsob myšlení. Samozřejmě se spoustu věcí dá naučit během praxe nebo prostřednictvím kurzů, ale systematické studium má úplně jiný dopad. Nevnímáte věci jen ad hoc, ale dokážete je posuzovat v širším kontextu.

Často se do toho například míchá podniková ekologie nebo environmentální inženýrství. Tyto profese však mají výrazně jiný záběr i přístup k řešení problémů. Náplň práce podnikového ekologa je jiná a jedna osoba obvykle obě profese nezastane dohromady. Znám takové pokusy a nevydrželo to dlouho. Obě pozice mají poměrně rozsáhlou vlastní agendu a dát to na hrb jednomu člověku je svým rozsahem skoro smrtící.

Co by měl takový odborník umět?

Jádrem jeho práce je posuzování životních cyklů. Když začnete od dodavatelských řetězců, výpočtu uhlíkové stopy nebo sledování dětské práce u dodavatelů, vždy vycházíte z LCA. Dopady pak můžete vnímat environmentálně, surovinově, sociálně nebo třeba z pohledu lidského zdraví.

Manažeři udržitelnosti musí myslet analyticky, to je hlavní věc, kterou se u nás mají naučit. Rovněž bez znalosti surovin to dělat nejde, proto mají předměty jako je Surovinová bezpečnost, Analýza materiálových toků a podobně. Pokud chcete nahradit problematický materiál například jiným kovem, je potřeba znát jeho dostupnost a zásoby.

Čemu by se vaši studenti měli v praxi vyhýbat?

Manažer udržitelnosti není kontrolor, ale někdo, kdo firmám dokáže poradit a pomoci systémově přemýšlet. Má firmu provádět úskalími zavádění udržitelnosti do praxe, ale nemá ji zbytečně zatěžovat.

Ředitel velké chemické fabriky mi vyprávěl, jak jedna renomovaná firma chtěla při tvorbě ESG zprávy po jeho zaměstnancích především přesná data, jak dojíždějí do práce. Ne že by to nebylo součástí reportu, ale je třeba u každého provozu zohledňovat daná specifika a nevysilovat se na podružných detailech. Pro chemičku, která má několik velkých komínů a pálí uhlí, je to zbytečná komplikace. Data o dopravě nepřinášejí významný rozdíl, výsledek se stejně zaokrouhlí.

Když při zavádění udržitelnosti do praxe budete po firmách chtít hlouposti nebo nevýznamné detaily, tak je zbytečně otrávíte a oni se změnám budou spíše vzpírat. Firmy pak mají pocit, že je jejich snaha po udržitelnějších řešeních zbytečná a že je někdo nutí dělat nesmysly.

Jaké další předměty u vás mají?

Ve studiu se věnujeme například urbanismu a architektuře, přednášky má na starosti Tomáš Hudeček, bývalý primátor Prahy. To je pro VŠCHT velký posun, protože většina chemiků chápe především samotné látky, ne širší systémové souvislosti.

Máme i předmět Udržitelné řízení lidských zdrojů, které vyučuje Zdeněk Horsák, dlouholetý generální ředitel skupiny Suez v Česku s mimořádnými praktickými zkušenostmi, jak vést lidské týmy.

Studenti absolvují také předměty zaměřené na design. Učíme je, jak navrhovat nejen výrobky, ale i samotnou změnu, takzvaný transition design. Ten je důležitý například při přechodu na bezuhlíkovou energetiku a dekarbonizaci. Samozřejmostí jsou kurzy jako odpadové hospodářství nebo ochrana ovzduší. Kromě toho spolupracujeme s Ústavem ekonomiky a managementu, který zajišťuje předměty jako řízení projektů a další manažerské disciplíny.

Mají studenti také praktické předměty?

Specifická pro VŠCHT jsou určitě laboratorní cvičení, například zaměřená na LCA a na analýzu materiálových toků. Jiné laboratoře probíhají přímo na Ústřední čistírně odpadních vod v Praze, studenti se tam učí navrhovat různá opatření vedoucí k udržitelnosti. Čistírna totiž není jen o vodě, jsou tam pevné odpady, emise do ovzduší, energetika a také sociální vazby na město a jeho obyvatele. Je to pro ně ideální „křižovatka“. Hlavní technolog pražské čistírny odpadních vod Martin Srb, který je i naším pedagogem, s námi tyto laboratoře vede. Studenti mají možnost pracovat na skutečně živém, mnohasložkovém zařízení a strávit v něm delší čas.

Kde absolventi nacházejí uplatnění?

Většina z nich začne pracovat už během studia. Některé oslovily firmy z „velké čtyřky“, jiní se zapojili přímo jako auditoři nebo manažeři udržitelnosti. Někteří si studium prodloužili a plánují se po čase vrátit, protože dvouletý magisterský program je krátký, a když se objeví atraktivní nabídka, studenti ji často využijí. Uplatnění je tedy velmi dobré. Absolventi mají pevný technický a analytický základ a zároveň znalosti dalších kompetencí a agend.

„Chodí sem dobrovolně a studium si platí“

Na VŠCHT nabízíte mimo inženýrský program i kurz celoživotního vzdělávání Sustainability Management. Jak se za dobu pěti let existence proměnil?

Teď od září běží již pátý ročník a myslím, že by mohl být přelomový. Za poslední roky jsme prošli různými výzvami, poslední z nich byl rozhodně ESG Omnibus (balíček změn v reportování udržitelnosti, který navrhla Evropská komise, pozn. aut.). Na začátku přicházeli zejména nadšení lidé, u loňského ročníku byli studenti do značné míry pragmatičtí – šli do toho, protože se tím chtěli živit.

Letos vidíme mírný pokles zájmu, což je způsobeno tím, že vzniklo více podobných kurzů na trhu. I když jde o velmi úzce profilovaný program, vystřídalo se už u nás přes 200 studentů. To je slušné číslo vzhledem k tomu, že taková kvalifikace není legislativně vyžadována a zájemci sem chodí zcela dobrovolně a studium je placené.

Na co kladete důraz při tvorbě programu kurzu?

Chceme studenty „naočkovat“ klíčovými znalostmi a dovednostmi, aby měli pevný základ a mohli se pak jako manažeři udržitelnosti dále rozvíjet. Nemá smysl je učit, jak se přesně dělá ESG report. Vychovávat odborníky jen pro určitý typ regulací bez širšího kontextu je podle mě riskantní, a hlavně z pedagogického pohledu neprofesionální. Stačí, aby se pravidla změnila, a celé to přestává fungovat, což se teď v Evropské unii přesně stalo. Klíčem našeho vzdělávání je učit myslet technicky a udržitelně.

Základy, které jsme jim předali, jim zůstanou a oni se dokážou přizpůsobit novým pravidlům, která pravděpodobně v budoucnu nastanou. Není to o jednom konkrétním předpisu, jde o schopnost hledat rovnováhu v měnícím se světě, neustále věci vyvažovat. Naším cílem je vychovávat lidi, kteří o udržitelnosti přemýšlejí a dokážou ji aplikovat v praxi, ne ty, kteří hloupě projdou seznamem položek a odškrtnou si je.

Jak si Česko stojí ve vzdělávání v oblasti udržitelnosti ve srovnání se sousedními zeměmi?

Co nám tu velmi chybí, je vzdělávání veřejnosti, aby lidé nepodléhali mylným informacím a zjednodušeným populistickým narativům. Je potřeba, aby rozuměli tomu, o čem udržitelnost skutečně je, co je její jádro a co nikoliv. Každý politik potřebuje fackovacího panáka, který mu to nemůže vrátit, a to Green Deal a Evropská komise bohužel jsou.

Člověk může být někdy zklamaný z toho, jak se situace vyvíjí. Ale pak se setkám s ředitelem nějakého podniku a ten vypráví: „Ať se v politice říká cokoliv, jedeme dál, chápeme, že je to potřeba, a udržitelnost chceme dělat.“ Není to vždy úplně atraktivní téma, takže to nedávají najevo, ale mnoho českých firem dělá velké pokroky.