Kryt na Heiligengeistfeldu v severoněmeckém Hamburku poskytoval mezi červencem a srpnem 1943 útočiště tisícům lidí během těžkých náletů Spojenců. Dnes je z něj vyhlídka osázená stromy, keři a květinami, kam lidé chodí na kávu nebo do restaurace.
Někteří leželi v trávě, jiní si přinesli vlněné deky, na kterých si hráli se svými dětmi. Tátové a dědečkové s chlapci vyráběli draky z papíru a dřevěných tyček a pouštěli je do větru. Dívky pletly řetězy ze sedmikrásek. Psal se rok 1938, poslední léto před začátkem války. Karlu-Heinzovi Pischkemu byly čtyři roky a Heiligengeistfeld v hamburské čtvrti Sankt Pauli byl velkou loukou.
Dnes okolí bunkru připomíná betonovou poušť. Pischkemu je jedenadevadesát let a vzpomíná na odpoledne strávená na zelené ploše, která nebyla daleko od jeho domu a připomínala obrovskou zahradu. Vzpomíná na plot, který se náhle objevil v roce 1942, i na baráky, které následovaly. Vzpomíná na dělníky, kteří míchali beton, a přitom jako dítě nevěděl, že k tomu byli přinuceni násilím.
Pischke také vzpomíná na noci, kdy Hamburk hořel. Když spěchal se svou matkou na Heiligengeistfeld do bunkru, který nuceně nasazení dělníci postavili za tři sta dní.
Káva na protiletadlových věžích
Dnes, v létě roku 2025, je v bunkru zase. Sedí na plastové židli v horním patře. Vlasy, které mu zbývají, jsou sněhobílé, má brýle, modrou košili a na levé ruce sádru, protože nedávno upadl.
Po okně šplhá břečťan, kolem procházejí turisté mířící na zahradu na střeše bunkru. Někteří z nich pak půjdou do kavárny nebo na oběd do restaurace, které jsou obě součástí modernizované vojenské stavby.
Osmdesát let míru v Německu změnilo Hamburk k nepoznání. Pouze ti, kteří se podívají pozorně, si všimnou mezi starými domy řady prefabrikovaných novějších budov, které se táhnou městem jako jizvy. Stojí na místech, kde během druhé světové války shořely domy.
A pak jsou tu jizvy, jako je bunkr. Válečná architektura, která dodnes utváří panorama města a v době míru dostala novou funkci. Kryt na Heiligengeistfeldu je místem, kde lidé tráví volný čas. Navíc tím nejznámějším místem pro volný čas v Hamburku, doporučují ho dokonce i New York Times.
Kolem fasády bunkru se vine osázená stezka, na střeše kvetou jabloně a na bývalých protiletadlových věžích si můžete vypít kávu z automatu. Brutalita betonu, skleněná konstrukce, křehké rostliny. Vše je tak moderní, tak stylové, tak futuristické. Na minulost se snadno zapomíná. Proto o tom dnes Karl-Heinz Pischke mluví.
Poplach před náletem
Svůj příběh začíná večerem 24. července 1943. Podle Pischkeho měla jeho rodina v plánu jet druhý den na pláž Övelgönne na Labi. Jeho matka připravila bramborový salát a vepřové kotlety. Byla téměř půlnoc, když je ze spánku probudilo kvílení sirén – poplach před náletem. Tento zvuk v posledních měsících znali až příliš dobře. Někteří sirény ignorovali, zůstali v posteli a ráno byli rádi, pokud se probudili živí. Ale rodina Pischkeových brala každý poplach před náletem vážně.
Když šli večer spát, rozložili si oblečení u postele tak, aby si ho mohli co nejrychleji obléknout. Matka sbalila kufr s nejdůležitějšími dokumenty a vzala malého Karla-Heinze za ruku, aby spolu šli do sklepa. Otec měl zůstat v bytě. To kdyby zápalná bomba zasáhla střechu. V podkroví byl 200litrový sud s vodou, díky němuž mohl uhasit oheň.
Zápalné bomby byly asi 80 centimetrů dlouhé, osmiúhelníkové, naplněné bílým fosforem a vysoce toxické. Jednou zasáhla střechu domu nefunkční bomba. Otec ji zvedl a žíravá kyselina mu stříkla přímo na kůži. Zranění se nehojila a hnis se rozšířil po celé ruce. Bylo to tak zlé, že lékaři chtěli otci amputovat paži.
Zachránila ho pouze zručnost židovského lékaře. Ten si totiž sám způsobil popáleniny fosforem a experimentoval s léčbou. Otci předepsal mast, která zmírnila zánět, a rány pokryla tenká vrstva kůže. Byla tak citlivá, že ji poškodil i sebemenší dotek, ale byla to kůže. Ruku nebylo nutné amputovat. „Když otec šel na kontrolu do ordinace v Rotherbaumu, lékař už tam nebyl. Deportovali ho.“
Stěny tři a půl metru silné, strop pět metrů
Zde Pischke krátce odbočuje. Vypráví o deportaci, kterou jako dítě viděl na vlastní oči. V té době žil se strýcem a tetou na venkově. Jeho strýc byl klenotník a kdykoli měl něco gravírovat, posílal Karla-Heinze se šperky ke zlatníkovi na druhé straně železniční trati. Při jedné z těchto pochůzek chlapec uviděl nákladní vlak.
Byl asi pět set metrů daleko, okna zavřená a zajištěná ostnatým drátem. Vtom se z jednoho okna natáhla ruka a zamávala na něj. Když o tom dnes Pischke mluví, jeho oči se zamlží. Už ví, že vlak směřoval na východ, do Osvětimi. Jako svědek cítí, že je jeho povinností o tom mluvit, a z jeho slov zní určitá rutina. Ale jeho oči prozrazují, že to pro něj není snadné. Jako by ho pokaždé znovu šokovalo to, o čem musí vyprávět.
Po krátké odbočce Pischke pokračuje ve svém vyprávění o náletu na Hamburk ze 24. července. Jakmile ho prý matka vzala za ruku, aby odešli do sklepa, otec se zeptal, jestli raději nechtějí jít do bunkru na Heiligengeistfeldu.
Dodnes Pischke neví, proč to otec navrhl. Kdyby to ale nenavrhl, nebo kdyby to navrhl jen o pár minut později, Pischke by pravděpodobně zahynul v ohni. Jeho matka neměla námitky, a tak šli poprvé do bunkru.
Bylo to pravděpodobně jedno z nejbezpečnějších míst v celém Hamburku. Stěny jsou tři a půl metru silné, strop pět metrů. Přesto tam téměř nikdo nechodil. Dosavadní nálety byly sice zlé, ale snesitelné. Lidé byli zpravidla v bezpečí ve svých sklepech. Proč tedy chodit do bunkru? Nikdo netušil, že té noci shoří celé čtvrti.
„Všechno hoří. Všechno.“
Pischke bydlel ve čtvrti Karolinenviertel. Několik týdnů předtím všichni obyvatelé dostali mapu bunkru. Byla velká jako pohlednice a každé rodině přidělovala patro a místnost. Rodina Pischkeových měla jít do místnosti 27 ve druhém patře. Místnost byla určena pro dvě stě padesát lidí, ale přišlo jich jen deset. Seděli na dřevěných lavicích a čekali. Najednou se ozval hlasitý výbuch, který otřásl stěnami i lidmi. Bunkr byl zasažen. Zhasla světla. Byla tma.
Seděli v temnotě patnáct minut. Když se světla znovu rozsvítila, do místnosti se nahrnuli lidé. Měli na sobě noční košile a župany. Nejprve mlčeli, ale pak to začalo. „Všechno hoří. Všechno,“ překřikovali se.
Malý Karl-Heinz si to nedokázal představit. Kromě hlasitého výbuchu nebylo v bunkru nic z bombardování slyšet. Stěny tlumily veškerý zvuk. Svět mohl skončit a on by si toho nevšiml.
V noci z 24. na 25. července 1943 shodilo 732 letadel na Hamburk přes dva tisíce tun vysoce výbušných a zápalných bomb. Ohlušující rány, sirény, výkřiky. Patnáct set mrtvých. Čtvrti St. Pauli, Altona, Eimsbüttel a Hoheluft hořely. A do bunkru se hrnulo stále více lidí.
Sestry Červeného kříže rozdávaly máslové sendviče a Karl-Heinz se vytratil se skupinou dětí. Společně se plížili chodbami, našli otevřený poklop a podívali se ven. Viděli kostel svatého Michaela zalitý oranžovým světlem – jako by na něj svítily reflektory. Ale bylo to světlo plamenů. Obraz, který se mu vryl do paměti.
Přitom to byl jen začátek. Spojenci 27. července 1943 shodili za jedinou noc na město sto tisíc bomb. V Hamburku zuřily požáry, které se spojovaly a slévaly. Plameny pohltily dvě stě padesát tisíc metrů čtverečních. Lidé se dusili ve svých sklepech, a když vyrazili dveře, čekal je oheň. Teploty dosahovaly až tisíce stupňů.
Přes dva miliony návštěvníků ročně
Je těžké říci, kolik lidí zemřelo. Částečně proto, že mrtví se proměnili popel a vítr je odnesl pryč. Kniha „Hamburg im Feuersturm“ (Hamburk v ohnivé bouři) hovoří o třiceti tisících mrtvých během té jedné noci. Před vchodem do bunkru se shromáždil dav. Lidé stáli těsně u sebe a tlačili se po točitém schodišti, které tehdy ještě nemělo zábradlí. Když opouštěli bunkr, vždy cky se trochu báli a trochu byli zvědaví, zda z jejich světa ještě něco zbylo.
Když po deseti dnech a nocích skončily těžké nálety, město se topilo v kouři. Hustém kouři, který pálil do očí a v plicích a neproniklo skrz něj slunce. Temné dny pro Hamburk.
91letý Karl-Heinz Pischke vstává ze židle a dívá se ven. Vidí davy turistů, kteří míří na střešní zahradu. Během nocí, které popsal, hnaly lidi do bunkru zoufalství a vůle přežít. Dnes je to touha po krásném výhledu a špatné kávě. Bunkr již není útočištěm, je atrakcí. Znamená to snad, že kvůli tomu vzpomínky zaniknou?
Pischke vychází ven a pomalu se ztrácí v davu. Při pohledu na něj je člověk v pokušení odpovědět ne. Význam slova vzpomínka přece s sebou nese to, že se věci změnily. Z dítěte se stal starý muž, z bunkru se stala atrakce. Tak plyne čas.
Karl-Heinz Pischke vyrůstal během války, stejně jako bunkr. A zatímco Pischke v době míru zestárl, bunkr dostal bunkr střešní zahradu a vyhlídkové plošiny. Vzpomínat znamená vybavit si minulost, a tím ji znovu oživit. K tomu jsou však hlavně potřeba lidé.
Od rekonstrukce se do nejznámějšího bunkru v Hamburku hrnou statisíce lidí. Jenom loni ho navštívilo 2,3 milionu návštěvníků. Čtou informační tabule v angličtině a němčině a účastní se prohlídek s průvodcem. Některé z nich vede sám Pischke. Vypráví svůj příběh a příběh bunkru. Oba jsou o válce a míru.
Tento článek vznikl za podpory Journalismfund Europe. Projekt se uskutečnil díky mentoringu a podpoře organizace Transitions.
