Praha 3. srpna 2026 (PROTEXT) – Co svému terapeutovi neříkám není román o vědomé lži. Příběhy terapeutky Michelle a jejích klientů Emmy a Waltera ukazují, že často nemůžeme říct to, čeho si nejsme vědomi – ale naše úzkost a obranné mechanismy to řeknou za nás. Jazykem beze slov tak v terapii projevíme, co je skryto i nám samotným.

Michelle M. May je uznávaná americká psychoterapeutka, spisovatelka, lektorka a supervizorka. Ve své knize Co svému terapeutovi neříkám boří mýtus o emočně nedotknutelném terapeutovi. Autorka s nečekanou upřímností odkrývá svou vlastní historii traumat a zkušenost v roli klienta. Většina píšících psychoterapeutů se takové autenticitě vyhýbá, May z ní dokázala vytěžit uvěřitelnou hloubku pochopení pro své klienty a posílila text pro čtenáře odhalením neviditelného přediva, ze kterého se splétá terapeutický prostor.

Autorka vychází z přesvědčení, že trauma a rodinné prostředí v raném dětství formují naše takzvané věrné strážce – obranné mechanismy. Pokud naši pečovatelé nedokázali tolerovat naše autentické emoce, jako je hněv, smutek nebo zranitelnost, naučili jsme se tyto části sebe sama odhazovat a pohřbívat do nevědomých krabic s nápisem „nedůležité“, jen abychom si zachovali jejich blízkost a sounáležitost. V dospělosti se však tyhle obrany mění v tyrany. Vyvolávají v nás utrpení, osamělost a psychosomatické poruchy. Walter, který desítky let utápěl úzkost v marihuaně, i Emma, která se stylizovala do role bezproblémové „cool girl“, zatímco si do krve rvala nehtová lůžka a trpěla jícnovým refluxem, ukazují univerzální lidský zápas mezi touhou být spatřen a zároveň děsem z citové blízkosti. Sledujeme fascinující proces, jak se skrze postupné mírnění úzkosti a neúprosnou konfrontaci s obrannými mechanismy hroutí staré fasády a na povrch vystupují potlačené vlny ozdravného žalu a viny.

Co svému terapeutovi neříkám

Se střídáním dějových linek a rozvíjením příběhů jednotlivých postav včetně sebe samé najdete také teoretické pozadí terapeutických intervencí. May provozuje intenzivní krátkodobou dynamickou psychoterapii (ISTDP) a do vyprávění zapojuje vysvětlení, jak interpretuje tělesné signály, které klient nevědomky vysílá, proč zasahuje právě v této chvíli verbálně a proč někdy mlčí. Pojmenovávání obran nebo úzkostí může pro některé čtenáře působit jako přibrždění v četbě dějové linky příběhů, pro poučené publikum je kniha oživlým záznamem praktického použití metody ISTDP. Obrazně řečeno, hlavním záměrem takového psychoterapeuta je nenaslouchat pouze „textu písně“ (obsahu toho, co pacient říká), ale také její „hudbě“ – tedy vyjádřené úzkosti, obranám a skrytým citům.

Zdroj: Nakladatelství Portál 
ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.