Téměř dva biliony dolarů by měly do roku 2030 každoročně posílat rozvinuté státy těm rozvojovým, aby mohly čelit klimatické změně. Rok za rokem se však ukazuje, že bohatí posílají nesrovnatelně méně, než by měli a mohli. Česko zaostává dokonce významně.
Nyní probíhající klimatická konference COP27 opět potvrzuje, že vedle ambiciózních cílů pro snižování emisí skleníkových plynů je současně nutné celou zelenou transformaci pomoci financovat i těm státům, jejichž ekonomiky si se změnou samy neporadí. Právě bohaté státy zodpovídají za významnou část světových emisí.
Státy ale nejsou schopny dostát ani už dříve stanoveným cílům. Už v roce 2009 se na klimatické konferenci COP15 rozvojovým zemím slibovalo sto miliard dolarů ročně od roku 2020. Této mety ale nikdy nebylo dosaženo. Za rok 2019 se suma podle OECD blížila 80 miliardám dolarů. Nyní je situace daleko dramatičtější a podle nových propočtů by se ideální částka pro rozvojové země (mimo Čínu) měla vyšplhat na 1,75 bilionů dolarů ročně, což je mnohonásobně více.
Tolik peněz rozvojové státy potřebují, aby mohly skoncovat s fosilními palivy a postupně přejít na obnovitelné zdroje energie a další nízkouhlíkové technologie. Zároveň by jim suma pomohla vypořádat se s již viditelnými dopady klimatické změny, respektive s dopady extrémního počasí. Ekonomická analýza byla podle listu The Guardian vypracována přímo pro letošní klimatický summit COP27.
„Bohaté země by si měly uvědomit, že investovat do rozvojových zemí je v jejich vlastním zájmu a zároveň otázkou spravedlnosti s ohledem na jejich aktuální i historickou produkci emisí,“ sdělil listu ekonom Nicholas Stern, který v roce 2006 sepsal uznávanou publikaci o ekonomické stránce klimatické změny.
„S ohledem na tlak na veřejné finance ve všech zemích, bude role multilaterálních rozvojových bank, včetně Světové banky, kritická. Objem peněz plynoucí z těchto institucí by se měl v dalších pěti letech ztrojnásobit ze zhruba 60 miliard dolarů ročně na 180 miliard dolarů. K tomu je potřeba silná podpora akcionářů a vedení těchto institucí,“ shrnul Stern.
Vlažná česká snaha
Pravidla jsou přitom zatím poměrně volná. Podle organizace Fakta o klimatu se má obecně za to, že příspěvek by měl být úměrný HDP daného státu a zároveň množství emisí, které tato země produkuje. Česko v tomto ohledu dramaticky zaostává. Podle výpočtů organizace jsme pro dosažení férového podílu podle HDP měli v roce 2018 přispět 7,8 miliardami korun ročně (přibližně 0,6 procenta českého státního rozpočtu). Patříme navíc k větším znečišťovatelům při přepočtu emisí na obyvatele, takže by částka by měla být ještě vyšší.
Reálný stav je však úplně jiný. Například v roce 2018 přispělo Česko v rámci bilaterálních a multilaterálních smluv podle dat ministerstva životního prostředí 185 miliony korun. V roce 2019, což je zatím poslední známý rok, to bylo 192 milionů korun (přibližně 0,003 procenta HDP ČR). Příspěvky vycházející z bilaterálních vztahů míří z ČR k některým balkánským státům, ale i dalším zemím světa jako jsou Etiopie či Kambodža.
Pro srovnání, ostatní vyspělé státy vynakládají pro tyto účely v průměru přibližně desetkrát více než Česko. Například Japonsko, Francie nebo Německo dobrovolně posílají více než férový podíl, který by odpovídal jejich HDP a produkci emisí.
Ministerstvo životního prostředí připouští, že výše příspěvků je nízká. „Naším dlouhodobým cílem je dosáhnout právě celosvětového průměru do roku 2030, což odpovídá částce 1,8 miliardy korun s tím, že indikativní cíle pro roky 2020 a 2025 jsou 0,6 miliardy, respektive 1,2 miliardy korun,“ píše se v odpovědi tiskového oddělení. Ministerstvo si je vědomo, že výše příspěvků byla v roce 2019 stále nízká a neodpovídala cíli dosáhnout úrovně celosvětového průměru do roku 2030. Podle MŽP ale za financování a poskytování české zahraniční rozvojové spolupráce odpovídá Ministerstvo zahraniční. Objem prostředků schvaluje každý rok vláda.
Symbolická snaha
Vývoj z dnešního dne nasvědčuje tomu, že Česko alespoň symbolicky usiluje o nápravu své reputace „neplatiče“. Premiér Petr Fiala dnes v projevu na COP27 oznámil obnovení českého příspěvku do Zeleného klimatického fondu (GCF). Z rozpočtu MŽP se bude v letech 2024 až 2027 do fondu přispívat částkou jeden milion dolarů ročně. Česko se k plnění tohoto závazku vrací po pauze z období vlády Andreje Babiše. V aktuálním období do fondu narozdíl od Česka přispívaly například všechny ostatní země Visegrádské čtyřky.
„Česká republika přijela na klimatický summit jako jedna z mála bohatých zemí, které v období 2019 až 2023 do Zeleného klimatického fondu vůbec nepřispěly. Částka, kterou vláda oznámila poskytnout na období 2024 až 2027, se jeví jako nanejvýš symbolická,“ myslí si o tom Pavel Přibyl, ředitel Českého fóra pro rozvojovou spolupráci (FoRS).
Kdo platí klimatické finance
Přispěvateli jsou rozvinuté země světa, v současné době 38 států. Patří sem například celá Evropská unie, USA, Kanada, Japonsko či Austrálie. Příjemci jsou naopak rozvojové země jako jsou Indie, Bangladéš, většina států Afriky, ale třeba i Čína. Takzvané transformativní ekonomiky (například Rusko) nepatří ani do jedné kategorie, Pařížská dohoda je ale vyzývá, aby dle svých možností přispívaly také. Klimatické finance nejsou vždy pouze darované peníze, ve většině případů se jedná o půjčky. V roce 2019 z celkové částky 79,6 miliard dolarů tvořily 21 procent granty z veřejných zdrojů, 56 procent půjčky z veřejných zdrojů a 18 procent byly soukromé zdroje.
Zdroj: Fakta o klimatu
Irena Buřívalová
Irena prošla MF Dnes nebo ekonomickými týdeníky Euro a Czech Business Weekly. Nejradši píše o věčných chemikáliích v oblečení, ekologickém zemědělství, odpadech, rychlé módě a bioplastech.
