Kupovat si u nás čerstvé řezané květiny v prosinci nedává smysl, říká zakladatelka platformy Výkvět

Platforma Výkvět sdružuje ekologické pěstitele řezaných květin od letošního června, kdy ji spustila Jolana Teuberová. V rozhovoru pro Ekonews vysvětluje, proč je podle ní pěstování květin sexy, proč u nás nedává smysl kupovat si čerstvé květiny v prosinci a že se velký potenciál skrývá v sušených kytkách. 

Bylo od začátku jasné, že chcete být nejen lokální, ale taky ekologická platforma?

Na začátku jsme řešili, zda budeme jen lokální, nebo lokální a taky ekologičtí, což mi dneska přijde hodně úsměvné. Nyní už bych si takovou otázku nepoložila. Každopádně, když jsme se rozhodli, že budeme lokální i ekologičtí, vyselektovali se ti, kteří se třeba i snaží co nejvíce přiblížit ekologickému pěstování, ale potřebují mít zadní vrátka – možnost v případě potřeby použít postřiky. Pěstují květiny třeba ve větších monokulturách, které jsou náchylnější k chorobám, nebo mají investováno hodně peněz a nemohou si dovolit přijít o výnosy. Pěstitelé ve Výkvětu se naopak snaží o větší druhovou rozmanitost, případně s určitými ztrátami i počítají.

Co dalšího jste ještě řešili, když platforma začala vznikat?

V té době nebylo ještě možné certifikovat ekologicky pěstované květiny. Šlo certifikovat jen bylinky, třeba na čaj, nebo rostliny určené jako krmivo pro zvířata. Od letošního jara už ale platí nová evropská legislativa, která to umožňuje. Tehdy jsem si říkala, jak budeme lidem dokazovat, že pěstujeme ekologicky, když nám to nikdo necertifikuje?

Jak jste to vyřešili?

Zjistili jsme, že existuje něco, čemu se říká Participatory Guarantee System (v překladu místní systém záruky). To je model fungující třeba ve Francii, kde lidé moc nedůvěřují oficiální certifikaci, nebo se používá v zemích, kde lidé nemají peníze na to certifikovat oficiálně. Toto je pro ně alternativa. Funguje to tak, že máte komunitu pěstitelů nebo chovatelů, kteří se dohodnou, že jsou pro ně důležité některé hodnoty, vytvoří si standardy a ty se zavážou naplňovat. Pak se členové navzájem navštěvují a kontrolují, zda ostatní standardy naplňují. Podle nás je to úžasný nástroj, nejen garanční, ale taky proto, že si během návštěv můžete vyměňovat zkušenosti, což je velký benefit oproti oficiální certifikaci.

V jaké fázi nyní Výkvět je?

Máme patnáct zakládajících členů, třináct majitelů farem a dvě floristky. Nyní členové procházejí kontrolními vizitami, aby se potvrdilo, že splňují definované standardy. Původně jsme chtěli certifikovat i floristky, ale dospěli jsme k tomu, že to zatím není realizovatelné, protože floristky nemají kde brát kytky. V současné době je to tak, že kdo pěstuje řezané kytky v ekologickém zemědělství, tak je rovnou i váže. Přeprodávat je zatím může málokdo.

Když si chci jako zákazník koupit lokální ekologickou řezanou kytku, co pro to musím udělat?

Vyžaduje to poměrně dost energie a času. Musíte si ji u někoho objednat a pak si ji vyzvednout, někdy vám ji dovezou. Jedna naše členka pěstuje květiny blízko Slavonic a v Telči má její maminka klasické květinářství, kam ona dodává svoje ekologicky vypěstované kytky. Zároveň jsou tam ale i dovozové kytky. Problém kamenného květinářství je, že kdybyste ho chtěla celé jen ekologické a sezonní, tak nebudete mít od listopadu do března co prodávat.

Neexistuje cesta, že květinářství nabídne jak ekologické, tak neekologické kytky, a tudíž majitel nebude mít přes zimu potíže, co s prázdným obchodem?

Možná ano, ale lidé mají obvykle nějaké zásady a nějaký ideál, ke kterému směřují. Pokud vyznávají ekologické pěstování, těžko se pak možná budou smiřovat s tím, že by prodávali něco jiného. Problematické by mohlo být i to, když přijdete jako zákazník do obchodu, že se dozvíte, že 80 procent kytek si koupit nemůžete, pokud chcete jen ty ekologicky vypěstované.

Jak se uživí pěstitelé květin, když jim pole od listopadu do března zeje prázdnotou? Jsou to zároveň i zemědělci, kteří mají pěstování květin jako vedlejší zdroj příjmů?

Takových moc není. Ty, které znám já, se živí jen květinami a snaží se prostě vydělat co nejvíc peněz během sezony. V zimě si pak někteří vydělávají úplně jiným způsobem, případně mohou prodávat sušinu, tedy sušené kytky. V tomto ohledu je třeba ještě vzdělávat zákazníky, že kupovat si čerstvé řezané kytky v prosinci nedává v našem zeměpisném pásmu smysl. Je to jako ta pohádka O dvanácti měsíčkách. Je potřeba lidem nabízet variantu, že v zimě lze pořídit třeba právě sušenou kytku, která má podle mne ještě velký potenciál. Já mám třeba narozeniny v únoru a letos jsem dostala kytku ze sušiny v kombinaci s větvičkami napučených květů.

Nepředstavují si někteří lidé, že lokální pěstitelé květin prodávají nějaké luční kvítí?

Představa lučního kvítí je častá, ale není to tak. Výkvět sdružuje profesionální pěstitele, kteří mají pole a na nich pěstují květiny – na jaře jsou to cibuloviny, jako narcisy nebo tulipány, později kosatce, také mají růže a tak dále. Jen malé procento tvoří luční kvítí, kterým si občas dopomohou. To sbírají ve volné přírodě. My ale zároveň ctíme vnitřní kodex sběrače, což znamená, že pokud sbíráte ve volné přírodě, tak nesbíráte chráněné druhy. A taky by nemělo být poznat, že jste na daném místě něco sbírali. Znám lidi, kteří se živí jen sběrem ve volné přírodě, ale nepřijde mi fér, že jen berete, a zpátky do přírody nic nevracíte.

Jak vypadá vaše „květinově pěstitelská“ osvěta?

Například teď každý měsíc vytváříme tablo s kytkami, které zrovna v tomto měsíci v Česku kvetou. To dáváme na sociální sítě. Když jste třeba na trhu a někdo se tam tváří jako lokální pěstitel, dokážete pak sama poznat, zda jde o skutečného lokálního pěstitele, který prodává opravdu to, co zrovna v danou dobu kvete.

Česko bylo před revolucí soběstačné v pěstování řezaných květin. Máte nějaký oblíbený příklad, co se kde pěstovalo?

Mám babičku v Blatné v jižních Čechách a to je město růží, tedy bylo. V první polovině dvacátého století poslal Jan Böhm, nejznámější pěstitel růží, na pohřeb Tomáše G. Masaryka 25 tisíc růží. Babička mi vyprávěla, jak byly všude kolem města růžové pole a tisíce lidí sem přijížděly vlaky, aby to mohly vidět. Klatovy na západě Čech byly zase známé pěstováním karafiátů. Celý byznys se ale pokřivil po revoluci, kdy sem dorazily dovozové kytky. Ze dne na den byl konec s českými pěstiteli, protože nebyli konkurenceschopní.

A dnes?

Dnes není na co navazovat, protože úplně zmizela infrastruktura. Semenářské firmy mají omezenou nabídku sortimentu, chybí i sadba, o ekologických variantách ani nemluvě. Všechno se rozjíždí znovu a od nuly. Naši pěstitelé si objednávají semena často v zahraničí, ale ani tam není valný výběr v ekologii. Jedna naše pěstitelka už tady semena začala prodávat a objevují se i další. Dříve se taky hodně pěstovalo ve sklenících, ale to je dnes nákladné ekonomicky a ani z hlediska ekologie to není dobré. Taky se často pěstoval jen jeden druh – viz ta Blatná či Klatovy. Z toho všeho plyne, že ekologické květinářství je dnes zcela nový obor. Pěstitelé proto často nezapadají do žádných grantových škatulek, ale to se nyní, zdá se, mění k lepšímu.

I přes všechny tyto komplikace přibývají květinoví pěstitelé?

Přibývají. Podle mne je to docela sexy práce, i když je to vlastně trochu iluze. Jedna z našich členek natočila video, jak si lidé představují květinovou farmu a práci na ní, jak tam pobíháte s náručí plnou květin, svítí slunce… Pak je střih a realita: běháte po poli v dešti a větru a držíte foliák, který se trhá v bouři, nebo vstáváte v pět ráno, abyste zapálila ohýnky kolem polí kvůli mrazu. Ale stejně si myslím, že je to atraktivní obor. Řekla bych taky, že tohle podnikání má i své výhody: třeba to, že na kytky oproti zelenině nepotřebujete vlastnit moc půdy. Z poměrně malých ploch máte velký výnos.

Víte, jak se k této práci pěstitelé dostali?

Mnoho z nich chtělo na začátku jen vázat kytky, jenže zjistili, že od toho mají úplně červené ruce, protože kytky jsou plné pesticidů. Začali se pídit po tom, kde sehnat české kytky bez postřiků, a zjistili, že tu žádné nejsou. Tak si je začali pěstovat sami.

Říkala jste, že ve vaší organizaci je třináct farem. Tušíte, kolik jich je celkově v Česku?

Vím o dalších deseti až patnácti pěstitelích, kteří to dělají ekologicky. Chápu ale, že ne všichni se chtějí organizovat, chodit na schůze a tak dále. Kromě řádných členů přibíráme nové takzvané aspiranty, kteří mohou chodit na naše chůze, čerpat know-how od ostatních, čímž mohou ušetřit čas a peníze. Takové aspiranty máme nyní čtyři. U nich se počítá, že by se časem stali taky řádnými členy.

Existují nějaké mýty spojené s kytkami z dovozu?

Nejznámější mýtus je ten, že dovozové kytky pocházejí z Nizozemska. Ony se tam ale z větší části pouze přeprodávají. Většina kytek, které máte doma ve váze, pocházejí z Afriky nebo Jižní Ameriky. Často taky slýchám, co budou dělat lidi v Africe, pokud by o tento druh příjmu přišli. Je ale potřeba si uvědomit, že květinová pole vlastní nadnárodní společnosti a to, jakým způsobem se tam pěstují květiny, je často vůči lidem, kteří tam pracují, i životnímu prostředí dost strašné.